tipy

Odvykání od plenek kluci vs. holky

Zažívám to již po druhé. A to odvykání dítěte od plen a naučení konání potřeby na záchodě, případně do nočníku. Musím říct, že jsem si u Kiliho myslela, že už budu vědět, jak na to. No člověk míní, dítě mění.

Kili je naprosto odlišný případ. Neřeší, že má plnou plenu, ze které to přetéká až na záda, netrápí jej, pokud se vyčůrá na podlahu a projde v tom bosýma nohama. No, bude to oříšek.

Nevím, ale u nás asi bude platit, že holky jsou na takové věci šikovnější anebo to není pravda a Kili je pán pohodlný, jak říkává moje mamka.

Jak to bylo s holkou

Lili jsem od doby co umí sedět začala posazovat na nočník a seznamovat jí s ním. Chápejte. Ne, že by na něm seděla denně. Ale párkrát do týdne ano. Musím podotknout, že ji to absolutně nevadilo a již brzy začala do něj i vykonávat svou potřebu. Od roku si začala sama říkat. Když jí byl rok a půl, vyzkoušela jsem na ni indiánskou metodu.

Indiánská metoda spočívá v tom, že dítěti, pokud je na to připravené, vezmete pleny a necháte je lítat ideálně nahaté. O připravenosti svědčí samotné náznaky dítěte, že se potřebuje vyprázdnit. Začne odmítat plenu, snižuje množství počůraných plen atd. Avšak je třeba se obrnit. První tři dny neděláte nic jiného, než že dítě převlékáte a vytíráte louže. Lili to zvládla i 15x za den. Dávala jsem ji pleny pouze na spánek a pobyt venku. Začínala jsem v zimě a nemohla jsem ji nechat mrzout. Byly chvíle. kdy jsem to chtěla zabalit, ale 4. den. Hle, pochopila. A pochopila na tolik, že od dvou let je bez plen úplně.

Zkušenost u kluků

Tak jsem si říkala, ha Sandro, už víš jak na to. U Kiliho to uděláš naprosto stejně. No, začalo to tím, že na nočníku nevydržel ani s knihou v ruce. Takže jsem to nechala být a netlačila na pilu. V roce a čtvrt už to zvážil a občas se i posadil. Až do nedávna vše beze změny. A je vám jasné, jak to musí vapdat a být cítit, když to pustí batole do kalhot. No a tak dva týdny zpátky se v Kilim něco zlomilo. Dozrál. Opravdu to na něm vidím. Jsou světlé chvilky, kdy si o nočník řekne sám. Hurá. Ne asi je brzy na jásot, ale je to krok správným směrem. Vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta. Ale je to tady. Můj chlapeček pomalu odhazuje jednu z posledních miminkovských věcí. A já jsem neskutečně ráda. Ono vylít nočník nebo vyhodit pos… plenku je sakra rozdíl.

Takže držte nám palce. Kili jistě zboří tu pověru, že klukům to vše dochází mnohem později. Nevěřím tomu. Nechci škatulkovat. Prostě jej budu podporovat a ukazovat mu cestu.

Jaké zkušenosti s učením na záchod máte vy?

Sany

Nezařazené

Plány na rok 2019

Už jste stačili sepsat svá předsevzetí? Či je nějak porušit?

Ano vím, Jsou sice za námi již dva týdny v novém roce, ale já bilancuji až nyní. Když se tak ohlédnu za loňským rokem, myslím, že jsem si vedla docela dobře. Začala jsem podnikat  a založila blog. Věnuji se rodině, muži, ale i sama sobě. A to bylo mým hlavním cílem. Opět se věnovat sobě samé a začít realizovat své sny a nápady.

Cíl pro letošek je jasný. Rozšířit pole působení podnikání, zrealizovat nějaké další nápady a začít být víc finančně nezávislá.

Mám jeden sen. A říká se, že sny jsou od toho, aby se plnily. Tím mým, snad už od puberty, je napsat knihu pohádek. A já nyní prohlašuji, že to letos konečně dám. Už se mi v hlavě utvářejí nápady, co by jak mohlo vypadat. Dostávají reálnější obrysy, detaily. A tak je na čase se toho chopit a žhnout železo dokud je žhavé.

Také jsem se rozhodla šít. K Vánocům jsem dětem ušila pyžamožrouty (pytlík na pyžamo) a musím říci, že mě to velmi bavilo. I když mají spoustu chyb a vím, co by šlo udělat lépe, neodrazuje mě to. Naopak. Dodává mi to chuť do dalších stehů. Problém je akorát v tom, že se mi pokazil stroj. Nevadí. Pošlu do servisu a snad opět brzy pošlape jako hodinky. Téma k šití mám, teď sehnat materiál. Budu šít hrací podložky. Jednu pro kluka, druhou pro holku k narozeninám.

A moje čistě osobní nepracovní předsevzetí? Být klidnější a méně impulzivní. Jaké máte vy?

 

Sany

DIY

Adventní kalendář rychle a jednoduše

Blíží se Advent. A s tím je u nás spojené pečení perníčků. zdobení domova vánoční tematikou, návštěvou vánočních trhů u nás ve městě a právě i tvorbou adventního kalendáře. Rozhodla jsem se dělat každý rok nový. Aspoň to nebude prvoplánová nuda a děti se budou vždy těšit, co jim ti rodiče zase vymysleli. No rodiče, vše se odehrává v mé režii, muž jen přikyvuje na mé nápady 😀

Loni jsem rozstříhala fleesovou deku na jednotlivé pytlíčky. Svázala je stuhou a za ni zavěsila na ozdobený věšák. Bylo to pěkné, efektní. Jen jsem měla pytlíky malé. Zde radím razit heslo “ větší je lepší“.

Letos jsem se rozhodla pro tvorbu papírového kalendáře a to konkrétně z ruliček od toaletního papíru a kuchyňských utěrek. Jenže … ehm … ono je potřeba ty ruličky sbírat že. Takže minulý týden mi v hlavě vyskočil alarm a já poprosila rodinu a přátelé o pomoc se sběrem. My jich za ten týden taky pár sesbírali, vzhledem k tomu, že se má dcera snaží na záchodě utírat sama a spotřeba papíru rapidně vzrostla 😀 Takže naštěstí s pomocí kamarádek a babiček jsem dala do kupy dost ruliček, aby jsem dokázala udělat kalendáře hned dva.

Ručně dělaný výrobek chytne za srdce.

V hlavě jsem totiž měla nápad, že jim to dám do jednoho, jenže po debatě s kamarádkami, které řekly něco ve stylu: „Pokud by se naše holky měly dělit o jeden, vypukla by doma třetí světová“, jsem nápad přehodnotila.

Sladkosti, mini dárečky a texty do ruliček jsem již měla nakoupené, a tak jsem se večer do něj pustila. Vzala jsem karton, nakreslila na něj stromek a ráčila se stříhat. Ten pak obkreslila na další karton a opět stříhala. No a teda musím vám, že to bylo to nejtěžší. Skoro až ke konci mi došlo, že jsem si na to měla vzít nůž. No co, žádný učený z nebe nespadl, že.

Pak jsem si dárečky pěkně vyskládala vedle sebe a ruličky přizpůsobila velikosti. Mám pár pozorností pro děti delší, tak ty jsem šoupla do kuchyňských rolí. Paráda. hotovo, jde se lepit. Pokud si troufáte, můžete ruličky lepit rovnou, já si jejich místa prvně předkreslila a až pak lepila. Po zaschnutí do nich vložila sladkosti, dárky a texty s různými úkoly jako třeba – Dnes jdeme na trhy, Jdeme na dortík, Uklízíme na Vánoce, pečeme, hledej dárek (to bude 24.12. dostanou balonek se třpytkami a nevleze se do prťavé papírové trubičky) apod. a ruličky přikryla ubrouskem a zagumičkovala. Pak už stačilo jen napsat čísla a hurá, je hotovo.

Musím říct, že výsledek předčil mé očekávání. Já jsem vážně spokojená a těším se, až to dnes v noci nachystám na ráno. To bude radosti, doufám. Tak uznejte, líbil by se i vám? Mě jo. Snad potěší i mé děti.

 

Pokud ještě nemáte doporučuji vyzkoušet tento typ kalendáře. Použít lze cokoliv – ruličky, zavařovací sklenice, dózy od čajů a umělých mlék. To, co doma máte a skladujete na horší časy 😀 Pokud už máte, tak se pochlubte. Ráda se inspiruji na příští rok.

Sany

Nezařazené

Dlouhá pauza – končí!

V poslední době, mi neustále chodily neúspěšné pokusy o přihlášení. Funguje to pomocí robota. Většinou se tak děje u stránek, které jsou delší dobu neaktivní. Tak jsem se konečně dokopala na to blíže podívat a zjistila jsem, že už je to pěkná doba, co jsem zde něco napsala.

Je to tedy znamení, že bych se měla opět do toho opřít a tento blog oprášit. Mám s ním velké plány, tak asi už není nač čekat a měla bych se do toho pustit. Budu však potřebovat vaši pomoc.

Šiřte Hejmamo.cz mezi své přátele. Pomozte jedné mamince na mateřské splnit svůj sen. Předem moc děkuji.

Těšte se na změny, které nastanou. Před Vánocemi asi už toho až tak moc nestihnu (začala jsem šít a vyrábím hračky pro své děti a neteře), ale poté už to bude lepší.

 

Sany

Můj pohled na ...|Nezařazené

Potřeba více času

Konečně jsem dodělala resty a našla čas, abych zase napsala aspoň pár řádků textu.

Nevím, čím to je. Proč je pro mě den najednou tak krátký. Jestli si víc užívám času s mou maličkou, kterou začnu v září odvádět do školky a tudíž budu o čas s ní ochuzená nebo je to tím, že začínám tak nějak více pracovat, než bylo původně v plánu.. Netuším. Na jednu stranu jsem ráda, že mi zatím vše tak nějak vychází a mnohem lépe než jsem doufala. Dokonce už s mužem máme další plány a ne zrovna malé. Na stranu druhou je to vše hektické. Kde na to vzít čas?

Lili mi začíná pomalu, ale jistě stávkovat s odpoledním spánkem. Někdy nejde vůbec, jindy spí třeba jen hodinku. Kde jsou ty časy 2,5 hod klidu. Hmm no nic no.

Tak už je to „velká“ holka no. Oslavila své třetí narozeniny, na které si přála hlavně balonky a bílý dort. A my se její přání snažili splnit do puntíku. Balónků bylo po celé zahradě opravdu víc než dost a bílý dort měla taky. Nahoře byl sice posypán lentilkami, ale o to byla radost větší. Moje malá mlsounka. Jo kde je čokoládka, to může 🙂

Pracovat a být mámou, je náročnější, než jsem si myslela.

Jinak už opravdu začínám chápat, ty řeči, že když se máma vrátí po rodičovské do práce, má pocit že nestíhá. Já ráno vstanu, už vařím oběd a za chvíli ukládám děti. Když si konečně sednu, začnu dělat věci do práce a už je tady půlnoc a čas jít spát. A ráno znovu.

Někdy fakt padám na hubu, ale jindy je to o dost lepší.

A co musím říci, ty peníze navíc se vážně hodí. Nejen teď ,kdy dětem děláme nový dětský pokojíček, ale tak nějak všeobecně.

Takže hlavu vzhůru, ono si to časem sedne vše samo. Chce to jen asi lépe plánovat. Budu se na to muset zaměřit. Nebo co byste mi poradili vy? Jak na to, abych za den stihla víc?

Mějte se a užívejte léta

Sany

Můj pohled na ...|Nezařazené

Rodičovství u prvního a druhého dítěte

Dnes to bude tak trochu o mě, ale řekla bych, že to není zase tak nic výjimečného a stává se to mnoha maminkám. A když tak koukám na manžela, tak i tatínkům. Porovnávám rodičovství nejen své, ale i lidí v mém blízkém okolí. Druhé dítě má v něčem smůlu a v něčem výhodu.

U Lili jsem šílela z každého pádu. Neustále jsem ji hlídala, aby nespadla, nebouchla se, někde neodřela. První odřené kolena měla až ve dvou a půl letech. Dnes už vím, že jsem byla až příliš starostlivá a opatrná. A dcerka tím občas trpí. Je to tedy už lepší než to bylo, Už se naučila padat s rukama před sebou, ale ještě stále občas brečí i když se jen někde trošku ťukne. Je to citlivá duše a tak trochu plačka. Má takovou emotivní povahu. A i maličkost ji rozruší. Přesto si myslím, že  spoustu věcí se dá ovlivnit výchovou.

U Kiliho už nejsem tak úzkostná.

Ne, že bych ho nehlídala a nechala dobrovolně padat z výšky. Ne, že by mi bylo jedno, že se bouchne a má modřinu. Ale prostě už to tolik neřeším. Za prvé není čas. Ono hlídat dvě malé děti venku na hřišti není žádná sranda. Já to podstupuji každý den. Jeden chce houpat, druhý šplhat do výšin.

Lili bude mít sice brzy tři roky, ale tím, že je drobnější než děti v jejím věku, nedosáhne všude tam, kam by si přála a já ji tak musím dost asistovat. Někdy je to fakt komické. Já malá, ona malá, hřiště stavěné pro obry a jistěte ze země dítě na průlezce, zatímco to druhé stojí u nohy a chytá balanc. No skvělá podívaná pro okolí.

Pro své děti udělám vše, pokud vím, že je to někam posune. Třeba jim nenabídnu ruku a nechám je to zkusit prvně samotné.

Kili má větší svobodu. Nechávám ho lozit kde chce. Zkoumat okolí. Jen přihlížím a trochu koriguji. Takže ve svém jednom roce, umí to, co neumí ani děti v jeho věku. Je mrštný a obratný. A nebojácný. To je fakt. Umí padat. To je opravdu důležitá věc. Ví, že když chce odněkud slézt, musí zadečkem napřed. Prostě můj laxnější přístup je jeho spasením.

Na Lili své prohřešky napravuji nyní. Kdy už jsem chytřejší. Jo, druhé dítě otevře oči i mámě, která si myslí, že vše co dělá, dělá správně. Ale vždy je co zlepšovat.

Takže už i ta moje prvorozená holčička získává pomalu odvahu a pouští se do věcí, co by předtím neudělala. Nedávno mě překvapila. Byli jsme v aquaparku a tam mají docela velký tobogán. A ona se nebála a několikrát ho s námi sjela. A líbilo se jí to.

Takže má rady pro všechny maminky zní: Nebojte se o ty prcky tolik. Ony to zvládnou sami. Když jim dáte prostor, budete překvapené co všechno dokážou.

Vnímáte rodičovství s dalším dítětem stejně? Změnilo vás po této stránce?

Sany

Můj pohled na ...

Vyroste z mého potomka slušný člověk? Taky vás tato otázka už napadla?

Denně si pokládám otázku, zda to co dělám, dělám správně. Vychovávám z mých děti slušné lidi? Budou v dospělosti samostatní a budou vědět, jak se protlouct životem? Nebudu se muset za ně stydět? Nespadnou na samé dno společnosti?

Prostě své děti miluji a chci pro ně to nejlepší. A to se týká i jejich výchovy a probouzení jejich osobnosti. Každý jsme nějaký, nejinak je tomu i u těch malých človíčků. Ale myslím si, že každý by měl znát nějaké hranice slušného chování a mít zdravou morálku. Vidím dnes a denně spoustu maminek a tatínků a v podstatě kohokoliv, kdo zrovna prtě hlídá, že mu nejde příkladem. Pak se na to malé stvoření, ani nemůžete zlobit, když mu to nikdo neukáže.

Občas je fajn zkontrolovat, co se kolem děje.

Neříkám a ani netvrdím, že jsou takový všichni. Ale je nějakým nepsaným pravidlem, že se na místech s velkým počtem pobíhajících ratolestí najde minimálně jedna osoba, kterou bych nejradši poprosila, aby odešla.

Taky nesnášíte, když cizí dítě bere vašemu hračky, hází po něm písek, v horším případě kameny a neustále jej předbíhá na klouzačce a všemožně blokuje cestu na prolézačce? A jeho doprovod sedí a hledí a nic nedělá? Když to vidí, jásám. Většinou má však oči přilepené k telefonu nebo časopisu a dělá, že není. Já mám chuť v takových chvílích vraždit. Opravdu mě to vytáčí. Sakra, tak snad musím tomu malému ++++++ vysvětlit, že takhle teda ne.

Já Lili od začátku vysvětluji, že na hřišti není sama a s ostatními „kamarády“ se musí dělit o místo na něm. Ví, že se písek neháže do očí a kameny jsou k tomu, aby ležely na zemi a ne, aby způsobily otřes mozku nejbližšímu možnému cíli. Prostě ví, jak se chovat. A ukazuje mi to, každý den.

Pak se snažím, tu moji holku malou učit úctě ke starším. A že když se bude slušně chovat k lidem, budou se i oni hezky chovat k ní. Takže zdravím kam vlezu. Ona ještě nezdraví, ale to proto, že se ještě rozmlouvá. Věřím, že začne. Snažím se být milá na prodavačky, řidiče autobuse, spolusedící na lavičce i na ty, co my pravidelně připravují kávu a udržují mě tak naživu 🙂

Nechci, aby ji potkalo něco zlého. A tak doufám, že vše co dělám, dělám v jejím zájmu a ona bude jednou opravdu skvělá žena. Neříkám hodná, protože dnes, kdo je až moc hodný, má to v životě těžké. Mou nejhorší můrou je, že by z ní byla alkoholička nebo feťačka. Čeho se bojíte vy?

 

Sany

 

Můj pohled na ...

Vojtova metoda – obávaný strašák všech rodičů. Ale proč?

Už jste se určitě setkali s názvem Vojtova metoda. Mluví se o tom v televizi, píše v nejrůznějších časopisech a zaslechneme se o tom bavit i lidi na ulici. Většinou se však jedná o negativní pohled a propagandu, že jde o něco násilného a naprosto zbytečného. Proto bych vám ráda předložila nejen můj názor, ale i osobní zkušenost. S Lilinkou jsem totiž Vojtovku, jak se obecně metodě říká, cvičila tři měsíce.

Co to ta Vojtova metoda vlastně je? Jedná se o soubor cvičení vyvinutý MUDr. Václavem Vojtou. Věřil tomu, že nervy mají pohyb zakódovány přímo v sobě. Laicky řečeno, pokud zmáčknu nerv, pohne se určitým směrem a způsobem. A to se využívá i u Vojtovy metody. Spousta lidí si myslí, že když se s dítětem takto manipuluje, ubližuje se mu, protože povětšinou u toho pláče. Tak to vůbec není. Viděla jsem to na vlastní oči. Zažila to pod vlastníma rukama. Prováděla to vlastní dceři. Brečela. Ano. Ale proto, že byla polohována do jí nepřirozené polohy. Nic víc.

Sláva všem metodám, které zlepšují život našich dětí.

Proč jsem musela cvičit? Lilinku jsem rodila celkově 32 hodin. Porod začal prasknutím vody. Pak obvykle následují porodní bolesti a roztahování čípku. U mě k tomu nějak nedocházelo. Lili se tedy dlouho tlačila v porodních cestách. Prostě moje tělo nespolupracovalo a nechtělo porodit. Nakonec měla Lilinka preferenci jedné strany. Znáte to jak dítě, zvláště novorozeneček, drží hlavu stále na straně. Je to proto, že nemá natolik posílený krk, aby drželo hlavu vzpřímeně. Toto trvá celé šestinedělí. Pak už drží krásně hlavičku vzpřímeně. Vše ostatní je jaksi špatně. Lili se koukala stále doprava. Chyb bylo více. Nejen dlouho trvající porod, ale i má nezkušenost prvorodičky. Nedávala jsem podněty k točení a trénování obou stran. Nepřistupovala jsem k ní jednou zprava, jednou zleva. Netočila jsem ji v postýlce a ani při koupání ji neměla čelem k sobě. Vše špatně. Vše. Nikdo mi to neřekl. Stejně jako to, že novorozené dítě je třeba vystavovat pod oknem slunečním paprskům, jinak zežloutne jak pomeranč a na 3 dny vám jej seberou do soukromého solária pro miminka. Jo u syna jsem byla chytřejší v mnoha ohledech.

Poslouchejte rady starších a zkušenějších. Někdy mají vážně dobré nápady.

S dcerkou jsem tedy po kontrole v šesti týdnech byla odkázána na rehabilitace. Problém byl viditelný na první pohled. A já o něm věděla již delší dobu. Než jsme se dostavily na první návštěvu, uběhl nějaký čas a první oficiální cvičení začalo ve třech měsících.

Na samém počátku jsem získala cenné rady jak manipulovat s miminkem a jak o něj pečovat, abych jej správně rozvíjela. A hned na první návštěvě dostala první cvik. Lili nakonec cvičila 3 cviky. A stačilo. Po třech měsících byla tak nabuzená, že nejen že se ji symetrie naprosto odstranila (a to to měla opravdu zlé), ale pohybově byla dva měsíce dopředu.

A víte co? Já jsem šťastná, že něco jako Vojtova metoda existuje. Bez ní bych měla holčičku stočenou jako hada vyhřívajícího na kameni.

Ano, tam kde není cvičit potřeba a cvičí se jen kvůli nějaké nervozitě doktorky a slepé víře maminky, je to blbost. Ale snad jako maminka, která je s dítětem 24 hodin denně, vidím, zda je to třeba nebo ne.

Určitě se není čeho bát. Často je vše přeháněno. Zvláště na internetových diskusích. Takže,  nečtěte je. Pokud to čeká i vaši ratolest, vezměte rozum do hrsti a s klidným svědomím, si zajděte na konzultaci k rehabilitační sestře. A udělejte si vlastní obrázek.

Všem přeji krásné a hlavně zdravé děti. Na tom záleží, ne na pokoji plném hraček a na množství připíchnutých jehliček na mapě světa, jako symbol cestování po světě.

Já mám priority života jasné. A vy?

 

Sany

www.hejmamo.cz

Můj pohled na ...|Nezařazené

Jak si dát hlavu a nervy zase do pořádku

Určitě to znáte. Občas přijde den, kdy máte chuť se vším praštit a prostě někam daleko odjet. Už se vidíte na slunných plážích s drinkem v ruce, jak v klidu, bez neustálého vyrušování, si vychutnáváte výhled na oceán a na právě probíhající západ slunce. Krásná představa. Jenže …

Jenže člověk má určité povinnosti, ke kterým se zavázal a ty je potřeba plnit.

Je jedno jestli vás štvou děti, partner nebo kolegyně v práci. Den blbec má jednou za čas opravdu každý. Neznám nikoho, opravdu nikoho, a to se sama považuji za optimistu, kdo má celý život nebe bez mráčků a růžové brýle na nose. A kdo to tvrdí, ten zaručeně lže.

Nejste v tom sami. I já chci být občas neviditelná.

Když to přijde na mě, je to proto, že se nakumuluje dlouho trvající pobyt v bytě bez společnosti, nervy mi už doslova tečou, z těch dvou čertů co mám doma a pak už mi vadí i jen pouhá přítomnost manžela. Pak je nejlepší na mě nemluvit, nic po mě chtít a radši si mě vůbec nevšímat. No vysvětlete to ročnímu mrněti a tříleté holce. To se nedá. Proto se občas stane, že na děti vyjedu už ráno po probuzení. To je pro mě jak siréna v hlavě. Zapne se a já vím, že to je stopka a že musím něco udělat.

  1. Jako první mi pomáhá jít do sprchy a pořádně si ji užít. Ne žádná dvouminutovka s publikem. Taky máte obecenstvo? Já mám u vany přilepené dvě děti, které mi neustále tahají za závěs, takže je po celé koupelně potopa, shazují mi k nohám jejich hračky do vody (asi abych se nenudila) a ta starší má různé průpovídky k jednotlivým částem mého těla. Takže si sprchu v takovém případě opravdu vychutnám. Zavřu se tam, brečící dav neslyším (však mají i tátu ne) a ručičky bušící do zavřených dveří, jsou jako doprovod k mé hudbě, kterou si broukám.
  2. Pokud nestačí deset minut v koupelně, zajdu do obchodu. Sama. Je jedno pro co. Něco si vymyslím. „Miláčku co budeme vařit? Šišky s mákem. Aha, nemáme mák a brambor je málo … hmm, tak já pro to zajdu.“ A jdu. V obchodě rozhodně nepospíchám. Občas někoho pustím před sebe u kasy .-) A když je opravdu den blbec s velkým B, projdu si hezky regál po regálu. Co kdyby tam náhodou bylo něco v akci. A vrchol všeho? Čtu si etikety. Já je sice znám, kupuji pořád stejné věci. Ale víte, co se říká, opakování je matka moudrosti.
  3. Povýším obchod na vyšší na level – jdu do města. Když mi hlava třeští a z nosu vychází pára, je nejlepší vyrazit na nákupy. To uklidní každou ženu 🙂 Nemusí jít nutně o oblečení, stejně vždy dotáhnu tašku z Pepca plnou věcí pro děti, stačí vybírat deodorant nebo prášek na praní a hned je mi líp. To pak přijdu domů uklidněná, plná života a energie na zbytek dne.

Stačí málo a hlava se mi zresetuje a nastartuje. Chytnu druhý dech a jsem připravená na všechny požadavky, které padnou na mou hlavu.

A jak to máte vy? Co vás dokonale uklidní?

 

Sany, díky za sdílení a podporu 🙂

Můj pohled na ...

Jak zjistit, že už je vhodný čas k založení rodiny

Když jsem se seznámila s mým mužem, bylo mi sladkých šestnáct let. V té době jsem nad dětmi vůbec nepřemýšlela. Zajímali jsme se o jiné věci. Především jeden o druhého 🙂

Když jsem si jej pak po sedmi letech vzala, otázka rodiny, tak nějak automaticky vylezla na povrch. Neříkám, že jsme o tom nedebatovali již před tím. Ano a řekla bych, že i docela dost. Měli jsme jasno v tom, kolik dětí chceme, jak brzy po sobě. Jak je budeme vychovávat, k čemu je povedeme … No jo, jenže dokud se o tom pouze mluví, je to něco jiného, než když před tím rozhodnutím stojíte tváří v tvář.

Pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Seděli jsme spolu v oblíbené hospodě, je kousek za domem, tak asi proto. Popíjeli, rozmlouvali a tak nějak se stočila řeč na miminko. No a manžel zahlásil, že už by jako nějaké chtěl. Musím říct, že jej znám dost dobře. A poznám, kdy něco myslí upřímně a zcela vážně. Možná proto se mi v tu chvíli lehce podlomila kolena a na sekundu jsem přestala dýchat. Kdo to nezažil, nepochopí. Ale dle mého, naprosto běžná reakce.

Miminko si užijete v každém věku. Věřte mi.

Slovo dalo slovo a my se rozhodli do toho jít. Však měli jsme rok po svatbě. Celkově jsme spolu do té chvíle prožili nádherných osm let a třicítka se pomalu blížila. Nač čekat.

Takže za sebe mohu říct, že já ten čas, který je nejlepší k založení rodiny, nepoznala 🙂 Musel mě manžel trošku pošťouchnout. Bez něj bych se asi rozhodovala doteď. Znáte to. Ještě jsem nevydělala dost peněz, teď jsem dodělala školu, ještě jsem nebyla na Maledivách, musím potkat známou osobnost a vyfotit se s ní a na kontě potřebuji minimálně půl milionu než otěhotním. Né, teď si nedělám srandu. Z okolí kolem mě a z diskuzních fór, která navštěvuji, jsou toto naprosto časté výmluvy k oddálení dítěte, i když po něm dotyčná osoba v srdci touží.

Takže za sebe radím, nebojte se a naslouchejte všem příznakům svého těla a náznakům svého partnera. Já musím říct, že když jsem držela poprvé svoji prvorozenou holčičku v náručí, říkala jsem si, že jsme to měli udělat už dávno.

Jak to máte vy? Věděli jste přesně, že teď je TEN čas? Nebo se ještě rozhodujete?

 

Sany

 

Díky za podporu na sociálních sítích. Cením si toho 🙂