Můj pohled na ...

Vyroste z mého potomka slušný člověk? Taky vás tato otázka už napadla?

Denně si pokládám otázku, zda to co dělám, dělám správně. Vychovávám z mých děti slušné lidi? Budou v dospělosti samostatní a budou vědět, jak se protlouct životem? Nebudu se muset za ně stydět? Nespadnou na samé dno společnosti?

Prostě své děti miluji a chci pro ně to nejlepší. A to se týká i jejich výchovy a probouzení jejich osobnosti. Každý jsme nějaký, nejinak je tomu i u těch malých človíčků. Ale myslím si, že každý by měl znát nějaké hranice slušného chování a mít zdravou morálku. Vidím dnes a denně spoustu maminek a tatínků a v podstatě kohokoliv, kdo zrovna prtě hlídá, že mu nejde příkladem. Pak se na to malé stvoření, ani nemůžete zlobit, když mu to nikdo neukáže.

Občas je fajn zkontrolovat, co se kolem děje.

Neříkám a ani netvrdím, že jsou takový všichni. Ale je nějakým nepsaným pravidlem, že se na místech s velkým počtem pobíhajících ratolestí najde minimálně jedna osoba, kterou bych nejradši poprosila, aby odešla.

Taky nesnášíte, když cizí dítě bere vašemu hračky, hází po něm písek, v horším případě kameny a neustále jej předbíhá na klouzačce a všemožně blokuje cestu na prolézačce? A jeho doprovod sedí a hledí a nic nedělá? Když to vidí, jásám. Většinou má však oči přilepené k telefonu nebo časopisu a dělá, že není. Já mám chuť v takových chvílích vraždit. Opravdu mě to vytáčí. Sakra, tak snad musím tomu malému ++++++ vysvětlit, že takhle teda ne.

Já Lili od začátku vysvětluji, že na hřišti není sama a s ostatními „kamarády“ se musí dělit o místo na něm. Ví, že se písek neháže do očí a kameny jsou k tomu, aby ležely na zemi a ne, aby způsobily otřes mozku nejbližšímu možnému cíli. Prostě ví, jak se chovat. A ukazuje mi to, každý den.

Pak se snažím, tu moji holku malou učit úctě ke starším. A že když se bude slušně chovat k lidem, budou se i oni hezky chovat k ní. Takže zdravím kam vlezu. Ona ještě nezdraví, ale to proto, že se ještě rozmlouvá. Věřím, že začne. Snažím se být milá na prodavačky, řidiče autobuse, spolusedící na lavičce i na ty, co my pravidelně připravují kávu a udržují mě tak naživu 🙂

Nechci, aby ji potkalo něco zlého. A tak doufám, že vše co dělám, dělám v jejím zájmu a ona bude jednou opravdu skvělá žena. Neříkám hodná, protože dnes, kdo je až moc hodný, má to v životě těžké. Mou nejhorší můrou je, že by z ní byla alkoholička nebo feťačka. Čeho se bojíte vy?

 

Sany

 

Můj pohled na ...

Vojtova metoda – obávaný strašák všech rodičů. Ale proč?

Už jste se určitě setkali s názvem Vojtova metoda. Mluví se o tom v televizi, píše v nejrůznějších časopisech a zaslechneme se o tom bavit i lidi na ulici. Většinou se však jedná o negativní pohled a propagandu, že jde o něco násilného a naprosto zbytečného. Proto bych vám ráda předložila nejen můj názor, ale i osobní zkušenost. S Lilinkou jsem totiž Vojtovku, jak se obecně metodě říká, cvičila tři měsíce.

Co to ta Vojtova metoda vlastně je? Jedná se o soubor cvičení vyvinutý MUDr. Václavem Vojtou. Věřil tomu, že nervy mají pohyb zakódovány přímo v sobě. Laicky řečeno, pokud zmáčknu nerv, pohne se určitým směrem a způsobem. A to se využívá i u Vojtovy metody. Spousta lidí si myslí, že když se s dítětem takto manipuluje, ubližuje se mu, protože povětšinou u toho pláče. Tak to vůbec není. Viděla jsem to na vlastní oči. Zažila to pod vlastníma rukama. Prováděla to vlastní dceři. Brečela. Ano. Ale proto, že byla polohována do jí nepřirozené polohy. Nic víc.

Sláva všem metodám, které zlepšují život našich dětí.

Proč jsem musela cvičit? Lilinku jsem rodila celkově 32 hodin. Porod začal prasknutím vody. Pak obvykle následují porodní bolesti a roztahování čípku. U mě k tomu nějak nedocházelo. Lili se tedy dlouho tlačila v porodních cestách. Prostě moje tělo nespolupracovalo a nechtělo porodit. Nakonec měla Lilinka preferenci jedné strany. Znáte to jak dítě, zvláště novorozeneček, drží hlavu stále na straně. Je to proto, že nemá natolik posílený krk, aby drželo hlavu vzpřímeně. Toto trvá celé šestinedělí. Pak už drží krásně hlavičku vzpřímeně. Vše ostatní je jaksi špatně. Lili se koukala stále doprava. Chyb bylo více. Nejen dlouho trvající porod, ale i má nezkušenost prvorodičky. Nedávala jsem podněty k točení a trénování obou stran. Nepřistupovala jsem k ní jednou zprava, jednou zleva. Netočila jsem ji v postýlce a ani při koupání ji neměla čelem k sobě. Vše špatně. Vše. Nikdo mi to neřekl. Stejně jako to, že novorozené dítě je třeba vystavovat pod oknem slunečním paprskům, jinak zežloutne jak pomeranč a na 3 dny vám jej seberou do soukromého solária pro miminka. Jo u syna jsem byla chytřejší v mnoha ohledech.

Poslouchejte rady starších a zkušenějších. Někdy mají vážně dobré nápady.

S dcerkou jsem tedy po kontrole v šesti týdnech byla odkázána na rehabilitace. Problém byl viditelný na první pohled. A já o něm věděla již delší dobu. Než jsme se dostavily na první návštěvu, uběhl nějaký čas a první oficiální cvičení začalo ve třech měsících.

Na samém počátku jsem získala cenné rady jak manipulovat s miminkem a jak o něj pečovat, abych jej správně rozvíjela. A hned na první návštěvě dostala první cvik. Lili nakonec cvičila 3 cviky. A stačilo. Po třech měsících byla tak nabuzená, že nejen že se ji symetrie naprosto odstranila (a to to měla opravdu zlé), ale pohybově byla dva měsíce dopředu.

A víte co? Já jsem šťastná, že něco jako Vojtova metoda existuje. Bez ní bych měla holčičku stočenou jako hada vyhřívajícího na kameni.

Ano, tam kde není cvičit potřeba a cvičí se jen kvůli nějaké nervozitě doktorky a slepé víře maminky, je to blbost. Ale snad jako maminka, která je s dítětem 24 hodin denně, vidím, zda je to třeba nebo ne.

Určitě se není čeho bát. Často je vše přeháněno. Zvláště na internetových diskusích. Takže,  nečtěte je. Pokud to čeká i vaši ratolest, vezměte rozum do hrsti a s klidným svědomím, si zajděte na konzultaci k rehabilitační sestře. A udělejte si vlastní obrázek.

Všem přeji krásné a hlavně zdravé děti. Na tom záleží, ne na pokoji plném hraček a na množství připíchnutých jehliček na mapě světa, jako symbol cestování po světě.

Já mám priority života jasné. A vy?

 

Sany

www.hejmamo.cz

Můj pohled na ...|Nezařazené

Jak si dát hlavu a nervy zase do pořádku

Určitě to znáte. Občas přijde den, kdy máte chuť se vším praštit a prostě někam daleko odjet. Už se vidíte na slunných plážích s drinkem v ruce, jak v klidu, bez neustálého vyrušování, si vychutnáváte výhled na oceán a na právě probíhající západ slunce. Krásná představa. Jenže …

Jenže člověk má určité povinnosti, ke kterým se zavázal a ty je potřeba plnit.

Je jedno jestli vás štvou děti, partner nebo kolegyně v práci. Den blbec má jednou za čas opravdu každý. Neznám nikoho, opravdu nikoho, a to se sama považuji za optimistu, kdo má celý život nebe bez mráčků a růžové brýle na nose. A kdo to tvrdí, ten zaručeně lže.

Nejste v tom sami. I já chci být občas neviditelná.

Když to přijde na mě, je to proto, že se nakumuluje dlouho trvající pobyt v bytě bez společnosti, nervy mi už doslova tečou, z těch dvou čertů co mám doma a pak už mi vadí i jen pouhá přítomnost manžela. Pak je nejlepší na mě nemluvit, nic po mě chtít a radši si mě vůbec nevšímat. No vysvětlete to ročnímu mrněti a tříleté holce. To se nedá. Proto se občas stane, že na děti vyjedu už ráno po probuzení. To je pro mě jak siréna v hlavě. Zapne se a já vím, že to je stopka a že musím něco udělat.

  1. Jako první mi pomáhá jít do sprchy a pořádně si ji užít. Ne žádná dvouminutovka s publikem. Taky máte obecenstvo? Já mám u vany přilepené dvě děti, které mi neustále tahají za závěs, takže je po celé koupelně potopa, shazují mi k nohám jejich hračky do vody (asi abych se nenudila) a ta starší má různé průpovídky k jednotlivým částem mého těla. Takže si sprchu v takovém případě opravdu vychutnám. Zavřu se tam, brečící dav neslyším (však mají i tátu ne) a ručičky bušící do zavřených dveří, jsou jako doprovod k mé hudbě, kterou si broukám.
  2. Pokud nestačí deset minut v koupelně, zajdu do obchodu. Sama. Je jedno pro co. Něco si vymyslím. „Miláčku co budeme vařit? Šišky s mákem. Aha, nemáme mák a brambor je málo … hmm, tak já pro to zajdu.“ A jdu. V obchodě rozhodně nepospíchám. Občas někoho pustím před sebe u kasy .-) A když je opravdu den blbec s velkým B, projdu si hezky regál po regálu. Co kdyby tam náhodou bylo něco v akci. A vrchol všeho? Čtu si etikety. Já je sice znám, kupuji pořád stejné věci. Ale víte, co se říká, opakování je matka moudrosti.
  3. Povýším obchod na vyšší na level – jdu do města. Když mi hlava třeští a z nosu vychází pára, je nejlepší vyrazit na nákupy. To uklidní každou ženu 🙂 Nemusí jít nutně o oblečení, stejně vždy dotáhnu tašku z Pepca plnou věcí pro děti, stačí vybírat deodorant nebo prášek na praní a hned je mi líp. To pak přijdu domů uklidněná, plná života a energie na zbytek dne.

Stačí málo a hlava se mi zresetuje a nastartuje. Chytnu druhý dech a jsem připravená na všechny požadavky, které padnou na mou hlavu.

A jak to máte vy? Co vás dokonale uklidní?

 

Sany, díky za sdílení a podporu 🙂

Můj pohled na ...

Láska se nedělí, ale násobí

Lilinka je milované dítě. Moc milované. A proto před jejím prvním rokem došlo k rozhodnutí pořídit ji sourozence. Viděli, a stále vidíme, jako to nejlepší, co ji můžeme do života dát. Já však měla trochu obavy.

Asi to zná každá máma. Máte to své miminko a najednou tu bude další? Jak to zvládnout? Je vůbec možné někoho milovat stejně? Vždyť v mém srdci byla už hluboce zakořeněná láska k Lili. Vůbec jsem nechápala jaké to bude. A co ten čas? Teď každou chvilku trávím s mou milovanou. věnuji se jí, chodíme ven, den už tak nějak plyne sám. Už jsme si zvykli. A bum! Najednou tu bude malý uřvánek, co mě bude nonstop potřebovat. Jak k tomu ta malá holčička přijde? Teď vím, že jsem to neměla vůbec řešit a prostě to přijmout a jít do toho po hlavě.

Víte proč těhotenství trvá 9 měsíců? Aby si na tu skutečnost zvykli ti, kterých se to bude týkat. Ono i to roční děťátko vnímá, že mamince roste bříško a byt se pomalu plní různými zajímavými věcmi. Máma a táta mluví o nějakém bráškovi a chystají se na jeho příchod. A to malé stvoření vám najednou roste před očima. A pak to přijde.

Bráška Kili se narodil a já byla zamilovaná v první chvíli, co jsem jej uviděla. A pochopila, že se láska nedělí, ale násobí. Prostě se mé srdce nafouklo a spolklo další vlnu citu.

Tak to je.

A co ten čas? Ano, musím jej dělit mezi oba. Na začátku to bylo docela stresující a vyčerpávající, ale postupně si to sedlo. Nakonec to prospělo všem. Dcerka je samostatnější a já si taky srovnala v hlavě co chci. A dokonce našla časi sama na sebe.

Prostě druhé dítě je výhra pro všechny. A té lásky co doma zažijete. To za to stojí.

 

A jak to máte vy?

 

Sany