Můj pohled na ...

Nový druh – dokonalá matka

Ach jo. Taky už máte dost těch rozkazů a příkazů o tom, co vše musíte jako žena a především jako matka udělat? To je pořád něco.

Musíš dítě dát do školky, aby bylo mezi dětmi. Musíš každý den vařit tříchodový oběd, aby mělo dost živin. Musíš kupovat pouze super kousky do jejich šatníků, aby se jim děti na hřišti nesmály. Musíš to a tamto … prostě vše jen pro blaho dětí. A ty mámo, se třeba rozkrájej. Dost!

Už toho je někdy vážně moc. To se prostě nedá za jeden život stihnout. Za prvé nechci a za druhé nemám ani tolik sil.

Zkuste si vy rádci, spát 6 hodin denně, s pravidelnými vstávačkami co dvě hodiny. Každý den se na 100% věnujte dětem, vařte jim, věnujte jim pozornost, po stopadesáté odpovězte na tu samou otázku, 10x za den utřete malý zadeček a min. 2x ukládejte do postele rozlítanou chobotnici. A pak si povíme jak na tom budete.

Nejsem dokonalá a nestydím se za to.

Dokonalá matka je ta, co denně peče chleba a nějaký zákusek, Nejlépe něco ve stylu dortu. Zpívá písničky od rána do večera, šije dětem oblečení, každý den jim připravuje bohatý program, aby se náhodou ani chvilku nenudily. Televize je u ní doma sprosté slovo a nikdy na své děti nekřičí.

Ehm … vy někoho takového znáte? Já fakt ne. 

 

Snažím se na děti nekřičet, ale někdy je fakt den blbec a na ty malé špunty prostě nic jiného nezabere. A tak občas ječím, řvu a bouchám pěstí do stolu, jen aby si už konečně Lili oblékla kalhoty, dojedla polévku, uklidila hračky, přestala skákat po gauči nebo strkat do bráchy. Taky se snažím o domácí stravu, ale někdy je ta dovezená pizza či ovocné knedlíky koupené naproti v obchodě holt lákavější. A televize? Bože díky za ten vynález. Tady netřeba slov.

Jak to máte vy? Jste dokonalý za všech okolností nebo se přetvařujete i za zavřenými dveřmi?

 

Sany

Můj pohled na ...|Svět Montessori

Pusa a ruka – řeč rozvíjíme pomocí her

Lili má 2,5 roku. V září půjde na pár hodin týdně do školky. Je moc šikovná. Od dvou let totálně bez plenky, od malinka chápe slovo ne. Ale… i když je to holka šikovná, jediné v čem byla trošku lenivější, je mluva.

Mluvit začala až kolem dvou let. Nikdy si moc nebrblala apod. jak to mají jiné děti. První slovo řekla snad v 8 měsících, táta jak jinak, ale pak jej dalšího půl roku nevyslovila. Opravdu až ´úderem druhých narozenin se jí ten jazýček začal pomalu rozvazovat a Lili začala brebentit mama, tata, baba. Slabiky, které jiné děti jedou klidně už před prvým rokem. A to jsem jí četla, ukazovala a pojmenovávala obrázky, zpívala, pouštěla říkanky na televizi, malovali jsme, vyráběli kde co, chodili mezi děti, stýkali se s početnou rodinou amprováděly různé montessori hry a úkony …. a nic. Z vysoka na to prděla. Nepotřebovala to. Dorozuměla se gesty, očima a když už já hloupá máma nevěděla co to dítě po mě chce, tak mi to názorně ukázala. Vystačila si s tím … a já vlastně taky.

Vše má svůj čas, ale občas je dobré trochu pomoci.

Je však pravda, že když začínala mluvit její sestřenka, která je o 8 měsíců mladší, začala jsem mít jisté pochybnosti. Ně že by nemluvila, ale že budu muset lítat po doktorech a na logopedii apod. Brr! To jsme si užila hned po narození, když jsme cvičily Vojtovu metodu.

Ale na druhou stranu vím, že vše má svůj čas.

I tak jsem trošku přitvrdila. Ještě víc jsem jí povídala a začala se i Lili více ptát na otázky. Mnohem víc jsme procvičovali ručičky. A hle..ona začala. A dnes mohu říct, že mluví natolik dobře, že ji rozumí i cizí lidi. Jasně, teprve začala, A má to své mouchy, ale každý týden je to lepší a lepší.

A proč jsem s ní mluvila a popisovala každý můj pohyb?

Říká se, že řeč a motorika spolu souvisí. A je to pravda. Dcera je živým důkazem. Jakmile víc zaměstnávala ruce, procvičovala hmat a celkově jemnou motoriku, něco se ji seplo v hlavě a ona spustila. K tomu je fajn Montessori výuka. Ta právě zaměstnává mozek, ruce, oči. Proto nás obě moc baví.

A teď je k nezastavení. Občas si přeji, aby mlčela..:)

 

Co nám pomohlo a co nás bavilo? Malování a vůbec celkově výtvarné práce. To má po mě. Ta malá umělkyně v ní někde bude. A pomalu se probouzí. Dále jsme propichovali špejle všelijakými otvory. Cedily hrách přes cedník nebo provlékaly korálky. Nechala ji pomáhat v kuchyni apod. Zkrátka co šlo, jsem ji umožnila dělat.

Dnes už zvládne krájet uvařenou zeleninu a stříhat nůžkami papír. Je to prostě moje malá Lilinka.

Co pomohlo vám? Napište mi a sdílejte, ať dostanu co nejvíce tipů.

 

Sany

Můj pohled na ...

Láska se nedělí, ale násobí

Lilinka je milované dítě. Moc milované. A proto před jejím prvním rokem došlo k rozhodnutí pořídit ji sourozence. Viděli, a stále vidíme, jako to nejlepší, co ji můžeme do života dát. Já však měla trochu obavy.

Asi to zná každá máma. Máte to své miminko a najednou tu bude další? Jak to zvládnout? Je vůbec možné někoho milovat stejně? Vždyť v mém srdci byla už hluboce zakořeněná láska k Lili. Vůbec jsem nechápala jaké to bude. A co ten čas? Teď každou chvilku trávím s mou milovanou. věnuji se jí, chodíme ven, den už tak nějak plyne sám. Už jsme si zvykli. A bum! Najednou tu bude malý uřvánek, co mě bude nonstop potřebovat. Jak k tomu ta malá holčička přijde? Teď vím, že jsem to neměla vůbec řešit a prostě to přijmout a jít do toho po hlavě.

Víte proč těhotenství trvá 9 měsíců? Aby si na tu skutečnost zvykli ti, kterých se to bude týkat. Ono i to roční děťátko vnímá, že mamince roste bříško a byt se pomalu plní různými zajímavými věcmi. Máma a táta mluví o nějakém bráškovi a chystají se na jeho příchod. A to malé stvoření vám najednou roste před očima. A pak to přijde.

Bráška Kili se narodil a já byla zamilovaná v první chvíli, co jsem jej uviděla. A pochopila, že se láska nedělí, ale násobí. Prostě se mé srdce nafouklo a spolklo další vlnu citu.

Tak to je.

A co ten čas? Ano, musím jej dělit mezi oba. Na začátku to bylo docela stresující a vyčerpávající, ale postupně si to sedlo. Nakonec to prospělo všem. Dcerka je samostatnější a já si taky srovnala v hlavě co chci. A dokonce našla časi sama na sebe.

Prostě druhé dítě je výhra pro všechny. A té lásky co doma zažijete. To za to stojí.

 

A jak to máte vy?

 

Sany

Můj pohled na ...

Jak na spokojené manželství

S mým drahým letos oslavíme 13 let co jsme spolu, z toho 5 let jsme manželé. Takže si troufám říct, že o spokojeném a hlavně fungujícím vztahu něco vím.

 

2005 – 2012: partnerství

2012 – nyní:  manželství

Nějak nerozumím tomu trendu neustále střídat partnera a hledat ten nejdokonalejší protějšek. Stejně jej nikdy nenajdete. DOKONALOST prostě neexistuje. Nikdy nebude vše růžové a dokonalé, zalité sluncem. I v našem vztahu nebylo nebe vždy bez mráčků. Ale asi něco děláme jinak než lidé v našem okolí. Jde o přístup.

Jde o přístup k sobě navzájem. Co mohu doporučit, je být si oporou a respektovat se navzájem. Jednejte se svým partnerem tak, jak chcete, aby se on choval k Vám. To je nejsnadnější cesta.

Nehádejte se. V hádce ještě nikdo nic nevyřešil, My se doma nehádáme. Teď mám na mysli ty hádky, co slyší i lidé venku na chodníku a všichni sousedi ví, že XY zase přišel pozdě v noci. Ne, na to nás neužije. Takové to malé hašteření, je si myslím občas k užitku. Ale vždy všeho s mírou. Nikdy jsme na sebe nebyli nazlobení nějak dlouho. Prostě bez sebe neumíme být. Takže se rychle usmíříme a jedeme dál.

 Ve vztahu jsme rovnocenní partneři. Neexistuje já, ale my.

Mluvíme spolu. Komunikujeme. To si myslím je opravdu stěžejní věc v každém vztahu. Znám mnoho párů, kde je komunikace na bodu mrazu. A jak myslíte že se jim daří? No, blbě. Není tam důvěra, zamilovanost se někam vytratila, a tak nějak žijí vedle sebe.

Nedáme na velká okázalá gesta lásky. Valentýn neslavíme, 1. máj sice jo, ale políbíme se kdekoliv pod zrovna nalezeným stromem. Na výročí to s dárky nepřeháníme, radši jdeme někam na výbornou baštu a kytky jsem jen tak, bez toho abych měla narozeniny, dostala asi 3x v životě. A přesto vím, že mě můj muž hluboce miluje. A ví to i naše okolí. Jde o ty nepatrné pohledy, gesta, slova. To je víc než kdejaký pugét růží a krabička od PANDORY: Věřte mi!

Vyjadřujte si lásku kdykoliv to jde. Nečekejte na datum v kalendáři.

Snažíme se najít řešení, za každé situace. Kompromis je třetí subjekt ve vztahu. Nač se snažit vše dělat podle jednoho nebo druhého. Vždy by byl někdo opomenut.  A tak hledáme řešení, které vyhovuje každému.

Nikdy neřešte něco důležitého před druhými. Všechny životní rozhodnutí se dělají za zavřenými dveřmi. Ven jde až finální verze, kterou odsouhlasili oba partneři.

Nehádejte se na veřejnosti. Neshazujete nejen svého partnera, ale především i sebe.

Možná si řeknete, že přece toto vše je automatické. Není. Podívejte se na svůj vztah a na vaše přátele. Určitě uvidíte mnoho chyb, které by se daly udělat jinak.

 

Takže co si z toho vzít? Užívejte si každý den se svou láskou. Neřešte hlouposti, řešte důležité věci. Vše ostatní se nějak vyvrbí. A prožijte život bok po boku. Až přijdou děti,hodně se toho změní. A vy se budete muset o svůj čas podělit.

Vím, že články čte i můj muž. Takže ti Honzo nechám jednoduchou zprávu: Miluji Tě a děkuji za těch skoro již 13 let.

 

Sany

 

Budu ráda za sdílení. Třeba to někomu pomůže vylepšit vlastní vztah.

Co dobrého jíme

Recept: Peckovní jablečné lívance

Peckovní jablečné lívance

Můj táta má v práci možnost odběru různých potravin. Ryby, sýry, borůvky a třeba i jablka. Výborné věci přímo od pěstitelů, bomba ceny a opravdová chuť. Vážně. Jablka jsem brala už víckrát a vždy byla chutná.

Momentálně mi v kuchyni leží 10 kg. Na pohled je toho mnohem víc. A teď co s tím. Sníst to? Holé jablko? Ok, ale ne takové množství. Z půlky nadělám domácí přesnídávky pro ty moje dva lumpíky.

Lili by teď pověděla, že ona je velký a Kili malý lumpík 🙂

No a zbytek zpracuji jinak. Už jsme měli žemlovku a jablkové lívance. Lívance se u nás dělají dost často. Je to prostě jednoduchá snídaně. S jablkem chutnaly božsky. A tady máte recept.

 

Těsto na lívance je tak jednoduché, že jej dělám od oka.

 

1 vejce

300 ml polotučného mléka

mouka (já použila špaldovou) – Tolik, aby těsto krásně teklo a nebylo moc tuhé. Nesmí téct moc, asi jako med. Jinak by se rozlilo po celé pánvi a už by to byl jiný recept 🙂

sladidlo dle chuti (dala jsem datlový sirup. proto je mám i tmavší) – Záměrně neudávám množství. Každý jinak sladí. Já všeobecně dávám méně (asi 70 ml sirupu) než bývá obvykle v receptech (150 g cukru)

2 lžičky prášku do pečiva

2 velká nastrouhaná jablka

 

No a nyní je to vážně jednoduché.

 

Vejce rozšlehám se sladidlem, přiliji mléko a po lžících přidávám mouku. zašlehám, aby nebyly hrudky. Vmíchejte do mísy jablka. Na závěr přidám dvě lžičky prášku do pečiva nebo-li prdopeče, jak se mu mezi lidmi říká. Kouzelné slovíčko.

Těsto nechte 5 minut odstát a pak usmažte lívance. Doporučuji to dělat na kokosovém oleji. Získá to další rozměr chuti.

Dobrou chuť přátelé.

 

Sany

 

Pokud Vás můj blog oslovil, poprosím o sdílení.

 

Můj pohled na ...

Sourozenec. Výhra nebo prohra?

Jsem maminkou dvou dětí. Ale samozřejmě tomu tak vždy nebylo.

Když se mi narodilo první miminko, dcerka Lili, měla jsem dvacet-šest. Na dnešní dobu mladá maminka. Vdávala jsem se ve třiadvaceti. Opravdu jsem rodinně založená a na nic jsme s mužem nečekali. Druhé smrádě přišlo dva roky poté, syn Kili.

Dcerka byla úžasné miminko. Usměvavé, milé a krásné jako panenka. Avšak už od plenek osobitá a tvrdohlavá holka. To má po mě, přiznávám. Někdy je to vážně boj, ale co jsem chtěla, to mám. Rok jsme se točili pouze kolem ní. Rok byla středobodem světa, nejen mého muže a mě, ale v podstatě celé rodiny. A to byl i jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli ji pořídit sourozence. Byla až moc zvyklá, že je obletována, a že je vše podle ní. A takovou jsem ji nechtěla. Dcerku vychovávám tak, abych se za ní nemusela stydět. Učím ji pokoře k životu, úctě k lidem a ke zdravé sebeúctě. Aby věděla, že síla je jak v ní samotné, tak že o ní může i požádat. Už tři mušketýři věděli, že tři jsou víc než jeden. Že ano Athosi, Porthosi, Aramisi a D´Artagnane.

 

Vždycky jsem věděla, že jedináčka rozhodně nechci. Můj táta je jedináček a máma má sestru a bratra. A celý život vidím, ten propastný rozdíl Neshazuji nikoho, kdo vyrůstal sám. Ale takový člověk, má prostě srovnané priority jinak než já nebo než si představuji pro svou rodinu.

 

Dva jsou víc než jeden.

 

Druhým důvodem k dalšímu těhotenství byl fakt, že nechci nechat Lili v životě samotnou. Nikdy nevíte, co se může přihodit. Každý den najdete v novinách nějakou nehodu, neštěstí. Prostě mít někoho blízkého k sobě, je výhra.

Co vidím jako bonus, je ten čas co získám. Získám, ještě to tak není. Ještě si s bráchou nehraje tak, jak bych si představovala. Ale už se to lepší. Po 9 měsících úspěch. Ale jednou ten den přijde, Nebudu mít na ruce řvoucí mimino, které momentálně prochází separační úzkostí a u nohy dítě vyžadující … doplňte dle vaší chuti. Pokud máte malé děti, v podstatě jakkoliv staré, znáte to.

 

Je to čím dál lepší.

 

Podle mě je sourozenec výhra. Mám jednu sestru a jsem za ní moc vděčná. Ona si mě kdysi vyprosila. A za to ji moc děkuji. Mít ji, je skvělé. Vím, že kdyby cokoli, ona mi pomůže. A to samé chci i pro své děti.

A co vy? Jak se díváte na pohled sourozenectví?

 

Sany

Můj pohled na ...

A je to tady! Sany bloguje

Zdravím,

tak už i já se přidala do světa blogerek. Založila jsem jej především kvůli sobě. Ale uvítám na své cestě kohokoliv z vás. Pánové jsou také vítáni.

Blog bude inspirativní pro všechny, nejen mámy, kteří si neví rady s tím, co celý den doma dělat. Budu zde dávat tipy na různé aktivity pro děti s prvky Montessori i na úplně obyčejné hry, které je pobaví.

Pak tu občas mrksnu nějaký mnou vyzkoušený recept, který Vám zaručeně bude chutnat. Těšte se! Už jeden chystám.

Dále se zaměřím na popis mých zkušeností s různými věcmi. Ať už hračky, potraviny, knihy..no nechte se překvapit. V plánu mám toho hodně.

No a nakonec zde zveřejním vše, co mě bude nějak zajímat.

Blog bude pestrý a barevný.

Tak ahoj

Sany