Nezařazené

Plány na rok 2019

Už jste stačili sepsat svá předsevzetí? Či je nějak porušit?

Ano vím, Jsou sice za námi již dva týdny v novém roce, ale já bilancuji až nyní. Když se tak ohlédnu za loňským rokem, myslím, že jsem si vedla docela dobře. Začala jsem podnikat  a založila blog. Věnuji se rodině, muži, ale i sama sobě. A to bylo mým hlavním cílem. Opět se věnovat sobě samé a začít realizovat své sny a nápady.

Cíl pro letošek je jasný. Rozšířit pole působení podnikání, zrealizovat nějaké další nápady a začít být víc finančně nezávislá.

Mám jeden sen. A říká se, že sny jsou od toho, aby se plnily. Tím mým, snad už od puberty, je napsat knihu pohádek. A já nyní prohlašuji, že to letos konečně dám. Už se mi v hlavě utvářejí nápady, co by jak mohlo vypadat. Dostávají reálnější obrysy, detaily. A tak je na čase se toho chopit a žhnout železo dokud je žhavé.

Také jsem se rozhodla šít. K Vánocům jsem dětem ušila pyžamožrouty (pytlík na pyžamo) a musím říci, že mě to velmi bavilo. I když mají spoustu chyb a vím, co by šlo udělat lépe, neodrazuje mě to. Naopak. Dodává mi to chuť do dalších stehů. Problém je akorát v tom, že se mi pokazil stroj. Nevadí. Pošlu do servisu a snad opět brzy pošlape jako hodinky. Téma k šití mám, teď sehnat materiál. Budu šít hrací podložky. Jednu pro kluka, druhou pro holku k narozeninám.

A moje čistě osobní nepracovní předsevzetí? Být klidnější a méně impulzivní. Jaké máte vy?

 

Sany

Nezařazené

Dlouhá pauza – končí!

V poslední době, mi neustále chodily neúspěšné pokusy o přihlášení. Funguje to pomocí robota. Většinou se tak děje u stránek, které jsou delší dobu neaktivní. Tak jsem se konečně dokopala na to blíže podívat a zjistila jsem, že už je to pěkná doba, co jsem zde něco napsala.

Je to tedy znamení, že bych se měla opět do toho opřít a tento blog oprášit. Mám s ním velké plány, tak asi už není nač čekat a měla bych se do toho pustit. Budu však potřebovat vaši pomoc.

Šiřte Hejmamo.cz mezi své přátele. Pomozte jedné mamince na mateřské splnit svůj sen. Předem moc děkuji.

Těšte se na změny, které nastanou. Před Vánocemi asi už toho až tak moc nestihnu (začala jsem šít a vyrábím hračky pro své děti a neteře), ale poté už to bude lepší.

 

Sany

Můj pohled na ...|Nezařazené

Potřeba více času

Konečně jsem dodělala resty a našla čas, abych zase napsala aspoň pár řádků textu.

Nevím, čím to je. Proč je pro mě den najednou tak krátký. Jestli si víc užívám času s mou maličkou, kterou začnu v září odvádět do školky a tudíž budu o čas s ní ochuzená nebo je to tím, že začínám tak nějak více pracovat, než bylo původně v plánu.. Netuším. Na jednu stranu jsem ráda, že mi zatím vše tak nějak vychází a mnohem lépe než jsem doufala. Dokonce už s mužem máme další plány a ne zrovna malé. Na stranu druhou je to vše hektické. Kde na to vzít čas?

Lili mi začíná pomalu, ale jistě stávkovat s odpoledním spánkem. Někdy nejde vůbec, jindy spí třeba jen hodinku. Kde jsou ty časy 2,5 hod klidu. Hmm no nic no.

Tak už je to „velká“ holka no. Oslavila své třetí narozeniny, na které si přála hlavně balonky a bílý dort. A my se její přání snažili splnit do puntíku. Balónků bylo po celé zahradě opravdu víc než dost a bílý dort měla taky. Nahoře byl sice posypán lentilkami, ale o to byla radost větší. Moje malá mlsounka. Jo kde je čokoládka, to může 🙂

Pracovat a být mámou, je náročnější, než jsem si myslela.

Jinak už opravdu začínám chápat, ty řeči, že když se máma vrátí po rodičovské do práce, má pocit že nestíhá. Já ráno vstanu, už vařím oběd a za chvíli ukládám děti. Když si konečně sednu, začnu dělat věci do práce a už je tady půlnoc a čas jít spát. A ráno znovu.

Někdy fakt padám na hubu, ale jindy je to o dost lepší.

A co musím říci, ty peníze navíc se vážně hodí. Nejen teď ,kdy dětem děláme nový dětský pokojíček, ale tak nějak všeobecně.

Takže hlavu vzhůru, ono si to časem sedne vše samo. Chce to jen asi lépe plánovat. Budu se na to muset zaměřit. Nebo co byste mi poradili vy? Jak na to, abych za den stihla víc?

Mějte se a užívejte léta

Sany

Můj pohled na ...|Nezařazené

Rodičovství u prvního a druhého dítěte

Dnes to bude tak trochu o mě, ale řekla bych, že to není zase tak nic výjimečného a stává se to mnoha maminkám. A když tak koukám na manžela, tak i tatínkům. Porovnávám rodičovství nejen své, ale i lidí v mém blízkém okolí. Druhé dítě má v něčem smůlu a v něčem výhodu.

U Lili jsem šílela z každého pádu. Neustále jsem ji hlídala, aby nespadla, nebouchla se, někde neodřela. První odřené kolena měla až ve dvou a půl letech. Dnes už vím, že jsem byla až příliš starostlivá a opatrná. A dcerka tím občas trpí. Je to tedy už lepší než to bylo, Už se naučila padat s rukama před sebou, ale ještě stále občas brečí i když se jen někde trošku ťukne. Je to citlivá duše a tak trochu plačka. Má takovou emotivní povahu. A i maličkost ji rozruší. Přesto si myslím, že  spoustu věcí se dá ovlivnit výchovou.

U Kiliho už nejsem tak úzkostná.

Ne, že bych ho nehlídala a nechala dobrovolně padat z výšky. Ne, že by mi bylo jedno, že se bouchne a má modřinu. Ale prostě už to tolik neřeším. Za prvé není čas. Ono hlídat dvě malé děti venku na hřišti není žádná sranda. Já to podstupuji každý den. Jeden chce houpat, druhý šplhat do výšin.

Lili bude mít sice brzy tři roky, ale tím, že je drobnější než děti v jejím věku, nedosáhne všude tam, kam by si přála a já ji tak musím dost asistovat. Někdy je to fakt komické. Já malá, ona malá, hřiště stavěné pro obry a jistěte ze země dítě na průlezce, zatímco to druhé stojí u nohy a chytá balanc. No skvělá podívaná pro okolí.

Pro své děti udělám vše, pokud vím, že je to někam posune. Třeba jim nenabídnu ruku a nechám je to zkusit prvně samotné.

Kili má větší svobodu. Nechávám ho lozit kde chce. Zkoumat okolí. Jen přihlížím a trochu koriguji. Takže ve svém jednom roce, umí to, co neumí ani děti v jeho věku. Je mrštný a obratný. A nebojácný. To je fakt. Umí padat. To je opravdu důležitá věc. Ví, že když chce odněkud slézt, musí zadečkem napřed. Prostě můj laxnější přístup je jeho spasením.

Na Lili své prohřešky napravuji nyní. Kdy už jsem chytřejší. Jo, druhé dítě otevře oči i mámě, která si myslí, že vše co dělá, dělá správně. Ale vždy je co zlepšovat.

Takže už i ta moje prvorozená holčička získává pomalu odvahu a pouští se do věcí, co by předtím neudělala. Nedávno mě překvapila. Byli jsme v aquaparku a tam mají docela velký tobogán. A ona se nebála a několikrát ho s námi sjela. A líbilo se jí to.

Takže má rady pro všechny maminky zní: Nebojte se o ty prcky tolik. Ony to zvládnou sami. Když jim dáte prostor, budete překvapené co všechno dokážou.

Vnímáte rodičovství s dalším dítětem stejně? Změnilo vás po této stránce?

Sany

Můj pohled na ...|Nezařazené

Jak si dát hlavu a nervy zase do pořádku

Určitě to znáte. Občas přijde den, kdy máte chuť se vším praštit a prostě někam daleko odjet. Už se vidíte na slunných plážích s drinkem v ruce, jak v klidu, bez neustálého vyrušování, si vychutnáváte výhled na oceán a na právě probíhající západ slunce. Krásná představa. Jenže …

Jenže člověk má určité povinnosti, ke kterým se zavázal a ty je potřeba plnit.

Je jedno jestli vás štvou děti, partner nebo kolegyně v práci. Den blbec má jednou za čas opravdu každý. Neznám nikoho, opravdu nikoho, a to se sama považuji za optimistu, kdo má celý život nebe bez mráčků a růžové brýle na nose. A kdo to tvrdí, ten zaručeně lže.

Nejste v tom sami. I já chci být občas neviditelná.

Když to přijde na mě, je to proto, že se nakumuluje dlouho trvající pobyt v bytě bez společnosti, nervy mi už doslova tečou, z těch dvou čertů co mám doma a pak už mi vadí i jen pouhá přítomnost manžela. Pak je nejlepší na mě nemluvit, nic po mě chtít a radši si mě vůbec nevšímat. No vysvětlete to ročnímu mrněti a tříleté holce. To se nedá. Proto se občas stane, že na děti vyjedu už ráno po probuzení. To je pro mě jak siréna v hlavě. Zapne se a já vím, že to je stopka a že musím něco udělat.

  1. Jako první mi pomáhá jít do sprchy a pořádně si ji užít. Ne žádná dvouminutovka s publikem. Taky máte obecenstvo? Já mám u vany přilepené dvě děti, které mi neustále tahají za závěs, takže je po celé koupelně potopa, shazují mi k nohám jejich hračky do vody (asi abych se nenudila) a ta starší má různé průpovídky k jednotlivým částem mého těla. Takže si sprchu v takovém případě opravdu vychutnám. Zavřu se tam, brečící dav neslyším (však mají i tátu ne) a ručičky bušící do zavřených dveří, jsou jako doprovod k mé hudbě, kterou si broukám.
  2. Pokud nestačí deset minut v koupelně, zajdu do obchodu. Sama. Je jedno pro co. Něco si vymyslím. „Miláčku co budeme vařit? Šišky s mákem. Aha, nemáme mák a brambor je málo … hmm, tak já pro to zajdu.“ A jdu. V obchodě rozhodně nepospíchám. Občas někoho pustím před sebe u kasy .-) A když je opravdu den blbec s velkým B, projdu si hezky regál po regálu. Co kdyby tam náhodou bylo něco v akci. A vrchol všeho? Čtu si etikety. Já je sice znám, kupuji pořád stejné věci. Ale víte, co se říká, opakování je matka moudrosti.
  3. Povýším obchod na vyšší na level – jdu do města. Když mi hlava třeští a z nosu vychází pára, je nejlepší vyrazit na nákupy. To uklidní každou ženu 🙂 Nemusí jít nutně o oblečení, stejně vždy dotáhnu tašku z Pepca plnou věcí pro děti, stačí vybírat deodorant nebo prášek na praní a hned je mi líp. To pak přijdu domů uklidněná, plná života a energie na zbytek dne.

Stačí málo a hlava se mi zresetuje a nastartuje. Chytnu druhý dech a jsem připravená na všechny požadavky, které padnou na mou hlavu.

A jak to máte vy? Co vás dokonale uklidní?

 

Sany, díky za sdílení a podporu 🙂