Můj pohled na ...|Nezařazené

Potřeba více času

Konečně jsem dodělala resty a našla čas, abych zase napsala aspoň pár řádků textu.

Nevím, čím to je. Proč je pro mě den najednou tak krátký. Jestli si víc užívám času s mou maličkou, kterou začnu v září odvádět do školky a tudíž budu o čas s ní ochuzená nebo je to tím, že začínám tak nějak více pracovat, než bylo původně v plánu.. Netuším. Na jednu stranu jsem ráda, že mi zatím vše tak nějak vychází a mnohem lépe než jsem doufala. Dokonce už s mužem máme další plány a ne zrovna malé. Na stranu druhou je to vše hektické. Kde na to vzít čas?

Lili mi začíná pomalu, ale jistě stávkovat s odpoledním spánkem. Někdy nejde vůbec, jindy spí třeba jen hodinku. Kde jsou ty časy 2,5 hod klidu. Hmm no nic no.

Tak už je to „velká“ holka no. Oslavila své třetí narozeniny, na které si přála hlavně balonky a bílý dort. A my se její přání snažili splnit do puntíku. Balónků bylo po celé zahradě opravdu víc než dost a bílý dort měla taky. Nahoře byl sice posypán lentilkami, ale o to byla radost větší. Moje malá mlsounka. Jo kde je čokoládka, to může 🙂

Pracovat a být mámou, je náročnější, než jsem si myslela.

Jinak už opravdu začínám chápat, ty řeči, že když se máma vrátí po rodičovské do práce, má pocit že nestíhá. Já ráno vstanu, už vařím oběd a za chvíli ukládám děti. Když si konečně sednu, začnu dělat věci do práce a už je tady půlnoc a čas jít spát. A ráno znovu.

Někdy fakt padám na hubu, ale jindy je to o dost lepší.

A co musím říci, ty peníze navíc se vážně hodí. Nejen teď ,kdy dětem děláme nový dětský pokojíček, ale tak nějak všeobecně.

Takže hlavu vzhůru, ono si to časem sedne vše samo. Chce to jen asi lépe plánovat. Budu se na to muset zaměřit. Nebo co byste mi poradili vy? Jak na to, abych za den stihla víc?

Mějte se a užívejte léta

Sany

Můj pohled na ...|Nezařazené

Rodičovství u prvního a druhého dítěte

Dnes to bude tak trochu o mě, ale řekla bych, že to není zase tak nic výjimečného a stává se to mnoha maminkám. A když tak koukám na manžela, tak i tatínkům. Porovnávám rodičovství nejen své, ale i lidí v mém blízkém okolí. Druhé dítě má v něčem smůlu a v něčem výhodu.

U Lili jsem šílela z každého pádu. Neustále jsem ji hlídala, aby nespadla, nebouchla se, někde neodřela. První odřené kolena měla až ve dvou a půl letech. Dnes už vím, že jsem byla až příliš starostlivá a opatrná. A dcerka tím občas trpí. Je to tedy už lepší než to bylo, Už se naučila padat s rukama před sebou, ale ještě stále občas brečí i když se jen někde trošku ťukne. Je to citlivá duše a tak trochu plačka. Má takovou emotivní povahu. A i maličkost ji rozruší. Přesto si myslím, že  spoustu věcí se dá ovlivnit výchovou.

U Kiliho už nejsem tak úzkostná.

Ne, že bych ho nehlídala a nechala dobrovolně padat z výšky. Ne, že by mi bylo jedno, že se bouchne a má modřinu. Ale prostě už to tolik neřeším. Za prvé není čas. Ono hlídat dvě malé děti venku na hřišti není žádná sranda. Já to podstupuji každý den. Jeden chce houpat, druhý šplhat do výšin.

Lili bude mít sice brzy tři roky, ale tím, že je drobnější než děti v jejím věku, nedosáhne všude tam, kam by si přála a já ji tak musím dost asistovat. Někdy je to fakt komické. Já malá, ona malá, hřiště stavěné pro obry a jistěte ze země dítě na průlezce, zatímco to druhé stojí u nohy a chytá balanc. No skvělá podívaná pro okolí.

Pro své děti udělám vše, pokud vím, že je to někam posune. Třeba jim nenabídnu ruku a nechám je to zkusit prvně samotné.

Kili má větší svobodu. Nechávám ho lozit kde chce. Zkoumat okolí. Jen přihlížím a trochu koriguji. Takže ve svém jednom roce, umí to, co neumí ani děti v jeho věku. Je mrštný a obratný. A nebojácný. To je fakt. Umí padat. To je opravdu důležitá věc. Ví, že když chce odněkud slézt, musí zadečkem napřed. Prostě můj laxnější přístup je jeho spasením.

Na Lili své prohřešky napravuji nyní. Kdy už jsem chytřejší. Jo, druhé dítě otevře oči i mámě, která si myslí, že vše co dělá, dělá správně. Ale vždy je co zlepšovat.

Takže už i ta moje prvorozená holčička získává pomalu odvahu a pouští se do věcí, co by předtím neudělala. Nedávno mě překvapila. Byli jsme v aquaparku a tam mají docela velký tobogán. A ona se nebála a několikrát ho s námi sjela. A líbilo se jí to.

Takže má rady pro všechny maminky zní: Nebojte se o ty prcky tolik. Ony to zvládnou sami. Když jim dáte prostor, budete překvapené co všechno dokážou.

Vnímáte rodičovství s dalším dítětem stejně? Změnilo vás po této stránce?

Sany

Můj pohled na ...

Vyroste z mého potomka slušný člověk? Taky vás tato otázka už napadla?

Denně si pokládám otázku, zda to co dělám, dělám správně. Vychovávám z mých děti slušné lidi? Budou v dospělosti samostatní a budou vědět, jak se protlouct životem? Nebudu se muset za ně stydět? Nespadnou na samé dno společnosti?

Prostě své děti miluji a chci pro ně to nejlepší. A to se týká i jejich výchovy a probouzení jejich osobnosti. Každý jsme nějaký, nejinak je tomu i u těch malých človíčků. Ale myslím si, že každý by měl znát nějaké hranice slušného chování a mít zdravou morálku. Vidím dnes a denně spoustu maminek a tatínků a v podstatě kohokoliv, kdo zrovna prtě hlídá, že mu nejde příkladem. Pak se na to malé stvoření, ani nemůžete zlobit, když mu to nikdo neukáže.

Občas je fajn zkontrolovat, co se kolem děje.

Neříkám a ani netvrdím, že jsou takový všichni. Ale je nějakým nepsaným pravidlem, že se na místech s velkým počtem pobíhajících ratolestí najde minimálně jedna osoba, kterou bych nejradši poprosila, aby odešla.

Taky nesnášíte, když cizí dítě bere vašemu hračky, hází po něm písek, v horším případě kameny a neustále jej předbíhá na klouzačce a všemožně blokuje cestu na prolézačce? A jeho doprovod sedí a hledí a nic nedělá? Když to vidí, jásám. Většinou má však oči přilepené k telefonu nebo časopisu a dělá, že není. Já mám chuť v takových chvílích vraždit. Opravdu mě to vytáčí. Sakra, tak snad musím tomu malému ++++++ vysvětlit, že takhle teda ne.

Já Lili od začátku vysvětluji, že na hřišti není sama a s ostatními „kamarády“ se musí dělit o místo na něm. Ví, že se písek neháže do očí a kameny jsou k tomu, aby ležely na zemi a ne, aby způsobily otřes mozku nejbližšímu možnému cíli. Prostě ví, jak se chovat. A ukazuje mi to, každý den.

Pak se snažím, tu moji holku malou učit úctě ke starším. A že když se bude slušně chovat k lidem, budou se i oni hezky chovat k ní. Takže zdravím kam vlezu. Ona ještě nezdraví, ale to proto, že se ještě rozmlouvá. Věřím, že začne. Snažím se být milá na prodavačky, řidiče autobuse, spolusedící na lavičce i na ty, co my pravidelně připravují kávu a udržují mě tak naživu 🙂

Nechci, aby ji potkalo něco zlého. A tak doufám, že vše co dělám, dělám v jejím zájmu a ona bude jednou opravdu skvělá žena. Neříkám hodná, protože dnes, kdo je až moc hodný, má to v životě těžké. Mou nejhorší můrou je, že by z ní byla alkoholička nebo feťačka. Čeho se bojíte vy?

 

Sany

 

Můj pohled na ...

Vojtova metoda – obávaný strašák všech rodičů. Ale proč?

Už jste se určitě setkali s názvem Vojtova metoda. Mluví se o tom v televizi, píše v nejrůznějších časopisech a zaslechneme se o tom bavit i lidi na ulici. Většinou se však jedná o negativní pohled a propagandu, že jde o něco násilného a naprosto zbytečného. Proto bych vám ráda předložila nejen můj názor, ale i osobní zkušenost. S Lilinkou jsem totiž Vojtovku, jak se obecně metodě říká, cvičila tři měsíce.

Co to ta Vojtova metoda vlastně je? Jedná se o soubor cvičení vyvinutý MUDr. Václavem Vojtou. Věřil tomu, že nervy mají pohyb zakódovány přímo v sobě. Laicky řečeno, pokud zmáčknu nerv, pohne se určitým směrem a způsobem. A to se využívá i u Vojtovy metody. Spousta lidí si myslí, že když se s dítětem takto manipuluje, ubližuje se mu, protože povětšinou u toho pláče. Tak to vůbec není. Viděla jsem to na vlastní oči. Zažila to pod vlastníma rukama. Prováděla to vlastní dceři. Brečela. Ano. Ale proto, že byla polohována do jí nepřirozené polohy. Nic víc.

Sláva všem metodám, které zlepšují život našich dětí.

Proč jsem musela cvičit? Lilinku jsem rodila celkově 32 hodin. Porod začal prasknutím vody. Pak obvykle následují porodní bolesti a roztahování čípku. U mě k tomu nějak nedocházelo. Lili se tedy dlouho tlačila v porodních cestách. Prostě moje tělo nespolupracovalo a nechtělo porodit. Nakonec měla Lilinka preferenci jedné strany. Znáte to jak dítě, zvláště novorozeneček, drží hlavu stále na straně. Je to proto, že nemá natolik posílený krk, aby drželo hlavu vzpřímeně. Toto trvá celé šestinedělí. Pak už drží krásně hlavičku vzpřímeně. Vše ostatní je jaksi špatně. Lili se koukala stále doprava. Chyb bylo více. Nejen dlouho trvající porod, ale i má nezkušenost prvorodičky. Nedávala jsem podněty k točení a trénování obou stran. Nepřistupovala jsem k ní jednou zprava, jednou zleva. Netočila jsem ji v postýlce a ani při koupání ji neměla čelem k sobě. Vše špatně. Vše. Nikdo mi to neřekl. Stejně jako to, že novorozené dítě je třeba vystavovat pod oknem slunečním paprskům, jinak zežloutne jak pomeranč a na 3 dny vám jej seberou do soukromého solária pro miminka. Jo u syna jsem byla chytřejší v mnoha ohledech.

Poslouchejte rady starších a zkušenějších. Někdy mají vážně dobré nápady.

S dcerkou jsem tedy po kontrole v šesti týdnech byla odkázána na rehabilitace. Problém byl viditelný na první pohled. A já o něm věděla již delší dobu. Než jsme se dostavily na první návštěvu, uběhl nějaký čas a první oficiální cvičení začalo ve třech měsících.

Na samém počátku jsem získala cenné rady jak manipulovat s miminkem a jak o něj pečovat, abych jej správně rozvíjela. A hned na první návštěvě dostala první cvik. Lili nakonec cvičila 3 cviky. A stačilo. Po třech měsících byla tak nabuzená, že nejen že se ji symetrie naprosto odstranila (a to to měla opravdu zlé), ale pohybově byla dva měsíce dopředu.

A víte co? Já jsem šťastná, že něco jako Vojtova metoda existuje. Bez ní bych měla holčičku stočenou jako hada vyhřívajícího na kameni.

Ano, tam kde není cvičit potřeba a cvičí se jen kvůli nějaké nervozitě doktorky a slepé víře maminky, je to blbost. Ale snad jako maminka, která je s dítětem 24 hodin denně, vidím, zda je to třeba nebo ne.

Určitě se není čeho bát. Často je vše přeháněno. Zvláště na internetových diskusích. Takže,  nečtěte je. Pokud to čeká i vaši ratolest, vezměte rozum do hrsti a s klidným svědomím, si zajděte na konzultaci k rehabilitační sestře. A udělejte si vlastní obrázek.

Všem přeji krásné a hlavně zdravé děti. Na tom záleží, ne na pokoji plném hraček a na množství připíchnutých jehliček na mapě světa, jako symbol cestování po světě.

Já mám priority života jasné. A vy?

 

Sany

www.hejmamo.cz

Můj pohled na ...|Nezařazené

Jak si dát hlavu a nervy zase do pořádku

Určitě to znáte. Občas přijde den, kdy máte chuť se vším praštit a prostě někam daleko odjet. Už se vidíte na slunných plážích s drinkem v ruce, jak v klidu, bez neustálého vyrušování, si vychutnáváte výhled na oceán a na právě probíhající západ slunce. Krásná představa. Jenže …

Jenže člověk má určité povinnosti, ke kterým se zavázal a ty je potřeba plnit.

Je jedno jestli vás štvou děti, partner nebo kolegyně v práci. Den blbec má jednou za čas opravdu každý. Neznám nikoho, opravdu nikoho, a to se sama považuji za optimistu, kdo má celý život nebe bez mráčků a růžové brýle na nose. A kdo to tvrdí, ten zaručeně lže.

Nejste v tom sami. I já chci být občas neviditelná.

Když to přijde na mě, je to proto, že se nakumuluje dlouho trvající pobyt v bytě bez společnosti, nervy mi už doslova tečou, z těch dvou čertů co mám doma a pak už mi vadí i jen pouhá přítomnost manžela. Pak je nejlepší na mě nemluvit, nic po mě chtít a radši si mě vůbec nevšímat. No vysvětlete to ročnímu mrněti a tříleté holce. To se nedá. Proto se občas stane, že na děti vyjedu už ráno po probuzení. To je pro mě jak siréna v hlavě. Zapne se a já vím, že to je stopka a že musím něco udělat.

  1. Jako první mi pomáhá jít do sprchy a pořádně si ji užít. Ne žádná dvouminutovka s publikem. Taky máte obecenstvo? Já mám u vany přilepené dvě děti, které mi neustále tahají za závěs, takže je po celé koupelně potopa, shazují mi k nohám jejich hračky do vody (asi abych se nenudila) a ta starší má různé průpovídky k jednotlivým částem mého těla. Takže si sprchu v takovém případě opravdu vychutnám. Zavřu se tam, brečící dav neslyším (však mají i tátu ne) a ručičky bušící do zavřených dveří, jsou jako doprovod k mé hudbě, kterou si broukám.
  2. Pokud nestačí deset minut v koupelně, zajdu do obchodu. Sama. Je jedno pro co. Něco si vymyslím. „Miláčku co budeme vařit? Šišky s mákem. Aha, nemáme mák a brambor je málo … hmm, tak já pro to zajdu.“ A jdu. V obchodě rozhodně nepospíchám. Občas někoho pustím před sebe u kasy .-) A když je opravdu den blbec s velkým B, projdu si hezky regál po regálu. Co kdyby tam náhodou bylo něco v akci. A vrchol všeho? Čtu si etikety. Já je sice znám, kupuji pořád stejné věci. Ale víte, co se říká, opakování je matka moudrosti.
  3. Povýším obchod na vyšší na level – jdu do města. Když mi hlava třeští a z nosu vychází pára, je nejlepší vyrazit na nákupy. To uklidní každou ženu 🙂 Nemusí jít nutně o oblečení, stejně vždy dotáhnu tašku z Pepca plnou věcí pro děti, stačí vybírat deodorant nebo prášek na praní a hned je mi líp. To pak přijdu domů uklidněná, plná života a energie na zbytek dne.

Stačí málo a hlava se mi zresetuje a nastartuje. Chytnu druhý dech a jsem připravená na všechny požadavky, které padnou na mou hlavu.

A jak to máte vy? Co vás dokonale uklidní?

 

Sany, díky za sdílení a podporu 🙂

Můj pohled na ...

Jak zjistit, že už je vhodný čas k založení rodiny

Když jsem se seznámila s mým mužem, bylo mi sladkých šestnáct let. V té době jsem nad dětmi vůbec nepřemýšlela. Zajímali jsme se o jiné věci. Především jeden o druhého 🙂

Když jsem si jej pak po sedmi letech vzala, otázka rodiny, tak nějak automaticky vylezla na povrch. Neříkám, že jsme o tom nedebatovali již před tím. Ano a řekla bych, že i docela dost. Měli jsme jasno v tom, kolik dětí chceme, jak brzy po sobě. Jak je budeme vychovávat, k čemu je povedeme … No jo, jenže dokud se o tom pouze mluví, je to něco jiného, než když před tím rozhodnutím stojíte tváří v tvář.

Pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Seděli jsme spolu v oblíbené hospodě, je kousek za domem, tak asi proto. Popíjeli, rozmlouvali a tak nějak se stočila řeč na miminko. No a manžel zahlásil, že už by jako nějaké chtěl. Musím říct, že jej znám dost dobře. A poznám, kdy něco myslí upřímně a zcela vážně. Možná proto se mi v tu chvíli lehce podlomila kolena a na sekundu jsem přestala dýchat. Kdo to nezažil, nepochopí. Ale dle mého, naprosto běžná reakce.

Miminko si užijete v každém věku. Věřte mi.

Slovo dalo slovo a my se rozhodli do toho jít. Však měli jsme rok po svatbě. Celkově jsme spolu do té chvíle prožili nádherných osm let a třicítka se pomalu blížila. Nač čekat.

Takže za sebe mohu říct, že já ten čas, který je nejlepší k založení rodiny, nepoznala 🙂 Musel mě manžel trošku pošťouchnout. Bez něj bych se asi rozhodovala doteď. Znáte to. Ještě jsem nevydělala dost peněz, teď jsem dodělala školu, ještě jsem nebyla na Maledivách, musím potkat známou osobnost a vyfotit se s ní a na kontě potřebuji minimálně půl milionu než otěhotním. Né, teď si nedělám srandu. Z okolí kolem mě a z diskuzních fór, která navštěvuji, jsou toto naprosto časté výmluvy k oddálení dítěte, i když po něm dotyčná osoba v srdci touží.

Takže za sebe radím, nebojte se a naslouchejte všem příznakům svého těla a náznakům svého partnera. Já musím říct, že když jsem držela poprvé svoji prvorozenou holčičku v náručí, říkala jsem si, že jsme to měli udělat už dávno.

Jak to máte vy? Věděli jste přesně, že teď je TEN čas? Nebo se ještě rozhodujete?

 

Sany

 

Díky za podporu na sociálních sítích. Cením si toho 🙂

Můj pohled na ...

Nový druh – dokonalá matka

Ach jo. Taky už máte dost těch rozkazů a příkazů o tom, co vše musíte jako žena a především jako matka udělat? To je pořád něco.

Musíš dítě dát do školky, aby bylo mezi dětmi. Musíš každý den vařit tříchodový oběd, aby mělo dost živin. Musíš kupovat pouze super kousky do jejich šatníků, aby se jim děti na hřišti nesmály. Musíš to a tamto … prostě vše jen pro blaho dětí. A ty mámo, se třeba rozkrájej. Dost!

Už toho je někdy vážně moc. To se prostě nedá za jeden život stihnout. Za prvé nechci a za druhé nemám ani tolik sil.

Zkuste si vy rádci, spát 6 hodin denně, s pravidelnými vstávačkami co dvě hodiny. Každý den se na 100% věnujte dětem, vařte jim, věnujte jim pozornost, po stopadesáté odpovězte na tu samou otázku, 10x za den utřete malý zadeček a min. 2x ukládejte do postele rozlítanou chobotnici. A pak si povíme jak na tom budete.

Nejsem dokonalá a nestydím se za to.

Dokonalá matka je ta, co denně peče chleba a nějaký zákusek, Nejlépe něco ve stylu dortu. Zpívá písničky od rána do večera, šije dětem oblečení, každý den jim připravuje bohatý program, aby se náhodou ani chvilku nenudily. Televize je u ní doma sprosté slovo a nikdy na své děti nekřičí.

Ehm … vy někoho takového znáte? Já fakt ne. 

 

Snažím se na děti nekřičet, ale někdy je fakt den blbec a na ty malé špunty prostě nic jiného nezabere. A tak občas ječím, řvu a bouchám pěstí do stolu, jen aby si už konečně Lili oblékla kalhoty, dojedla polévku, uklidila hračky, přestala skákat po gauči nebo strkat do bráchy. Taky se snažím o domácí stravu, ale někdy je ta dovezená pizza či ovocné knedlíky koupené naproti v obchodě holt lákavější. A televize? Bože díky za ten vynález. Tady netřeba slov.

Jak to máte vy? Jste dokonalý za všech okolností nebo se přetvařujete i za zavřenými dveřmi?

 

Sany

Můj pohled na ...|Svět Montessori

Pusa a ruka – řeč rozvíjíme pomocí her

Lili má 2,5 roku. V září půjde na pár hodin týdně do školky. Je moc šikovná. Od dvou let totálně bez plenky, od malinka chápe slovo ne. Ale… i když je to holka šikovná, jediné v čem byla trošku lenivější, je mluva.

Mluvit začala až kolem dvou let. Nikdy si moc nebrblala apod. jak to mají jiné děti. První slovo řekla snad v 8 měsících, táta jak jinak, ale pak jej dalšího půl roku nevyslovila. Opravdu až ´úderem druhých narozenin se jí ten jazýček začal pomalu rozvazovat a Lili začala brebentit mama, tata, baba. Slabiky, které jiné děti jedou klidně už před prvým rokem. A to jsem jí četla, ukazovala a pojmenovávala obrázky, zpívala, pouštěla říkanky na televizi, malovali jsme, vyráběli kde co, chodili mezi děti, stýkali se s početnou rodinou amprováděly různé montessori hry a úkony …. a nic. Z vysoka na to prděla. Nepotřebovala to. Dorozuměla se gesty, očima a když už já hloupá máma nevěděla co to dítě po mě chce, tak mi to názorně ukázala. Vystačila si s tím … a já vlastně taky.

Vše má svůj čas, ale občas je dobré trochu pomoci.

Je však pravda, že když začínala mluvit její sestřenka, která je o 8 měsíců mladší, začala jsem mít jisté pochybnosti. Ně že by nemluvila, ale že budu muset lítat po doktorech a na logopedii apod. Brr! To jsme si užila hned po narození, když jsme cvičily Vojtovu metodu.

Ale na druhou stranu vím, že vše má svůj čas.

I tak jsem trošku přitvrdila. Ještě víc jsem jí povídala a začala se i Lili více ptát na otázky. Mnohem víc jsme procvičovali ručičky. A hle..ona začala. A dnes mohu říct, že mluví natolik dobře, že ji rozumí i cizí lidi. Jasně, teprve začala, A má to své mouchy, ale každý týden je to lepší a lepší.

A proč jsem s ní mluvila a popisovala každý můj pohyb?

Říká se, že řeč a motorika spolu souvisí. A je to pravda. Dcera je živým důkazem. Jakmile víc zaměstnávala ruce, procvičovala hmat a celkově jemnou motoriku, něco se ji seplo v hlavě a ona spustila. K tomu je fajn Montessori výuka. Ta právě zaměstnává mozek, ruce, oči. Proto nás obě moc baví.

A teď je k nezastavení. Občas si přeji, aby mlčela..:)

 

Co nám pomohlo a co nás bavilo? Malování a vůbec celkově výtvarné práce. To má po mě. Ta malá umělkyně v ní někde bude. A pomalu se probouzí. Dále jsme propichovali špejle všelijakými otvory. Cedily hrách přes cedník nebo provlékaly korálky. Nechala ji pomáhat v kuchyni apod. Zkrátka co šlo, jsem ji umožnila dělat.

Dnes už zvládne krájet uvařenou zeleninu a stříhat nůžkami papír. Je to prostě moje malá Lilinka.

Co pomohlo vám? Napište mi a sdílejte, ať dostanu co nejvíce tipů.

 

Sany

Můj pohled na ...

Láska se nedělí, ale násobí

Lilinka je milované dítě. Moc milované. A proto před jejím prvním rokem došlo k rozhodnutí pořídit ji sourozence. Viděli, a stále vidíme, jako to nejlepší, co ji můžeme do života dát. Já však měla trochu obavy.

Asi to zná každá máma. Máte to své miminko a najednou tu bude další? Jak to zvládnout? Je vůbec možné někoho milovat stejně? Vždyť v mém srdci byla už hluboce zakořeněná láska k Lili. Vůbec jsem nechápala jaké to bude. A co ten čas? Teď každou chvilku trávím s mou milovanou. věnuji se jí, chodíme ven, den už tak nějak plyne sám. Už jsme si zvykli. A bum! Najednou tu bude malý uřvánek, co mě bude nonstop potřebovat. Jak k tomu ta malá holčička přijde? Teď vím, že jsem to neměla vůbec řešit a prostě to přijmout a jít do toho po hlavě.

Víte proč těhotenství trvá 9 měsíců? Aby si na tu skutečnost zvykli ti, kterých se to bude týkat. Ono i to roční děťátko vnímá, že mamince roste bříško a byt se pomalu plní různými zajímavými věcmi. Máma a táta mluví o nějakém bráškovi a chystají se na jeho příchod. A to malé stvoření vám najednou roste před očima. A pak to přijde.

Bráška Kili se narodil a já byla zamilovaná v první chvíli, co jsem jej uviděla. A pochopila, že se láska nedělí, ale násobí. Prostě se mé srdce nafouklo a spolklo další vlnu citu.

Tak to je.

A co ten čas? Ano, musím jej dělit mezi oba. Na začátku to bylo docela stresující a vyčerpávající, ale postupně si to sedlo. Nakonec to prospělo všem. Dcerka je samostatnější a já si taky srovnala v hlavě co chci. A dokonce našla časi sama na sebe.

Prostě druhé dítě je výhra pro všechny. A té lásky co doma zažijete. To za to stojí.

 

A jak to máte vy?

 

Sany

Můj pohled na ...

Jak na spokojené manželství

S mým drahým letos oslavíme 13 let co jsme spolu, z toho 5 let jsme manželé. Takže si troufám říct, že o spokojeném a hlavně fungujícím vztahu něco vím.

 

2005 – 2012: partnerství

2012 – nyní:  manželství

Nějak nerozumím tomu trendu neustále střídat partnera a hledat ten nejdokonalejší protějšek. Stejně jej nikdy nenajdete. DOKONALOST prostě neexistuje. Nikdy nebude vše růžové a dokonalé, zalité sluncem. I v našem vztahu nebylo nebe vždy bez mráčků. Ale asi něco děláme jinak než lidé v našem okolí. Jde o přístup.

Jde o přístup k sobě navzájem. Co mohu doporučit, je být si oporou a respektovat se navzájem. Jednejte se svým partnerem tak, jak chcete, aby se on choval k Vám. To je nejsnadnější cesta.

Nehádejte se. V hádce ještě nikdo nic nevyřešil, My se doma nehádáme. Teď mám na mysli ty hádky, co slyší i lidé venku na chodníku a všichni sousedi ví, že XY zase přišel pozdě v noci. Ne, na to nás neužije. Takové to malé hašteření, je si myslím občas k užitku. Ale vždy všeho s mírou. Nikdy jsme na sebe nebyli nazlobení nějak dlouho. Prostě bez sebe neumíme být. Takže se rychle usmíříme a jedeme dál.

 Ve vztahu jsme rovnocenní partneři. Neexistuje já, ale my.

Mluvíme spolu. Komunikujeme. To si myslím je opravdu stěžejní věc v každém vztahu. Znám mnoho párů, kde je komunikace na bodu mrazu. A jak myslíte že se jim daří? No, blbě. Není tam důvěra, zamilovanost se někam vytratila, a tak nějak žijí vedle sebe.

Nedáme na velká okázalá gesta lásky. Valentýn neslavíme, 1. máj sice jo, ale políbíme se kdekoliv pod zrovna nalezeným stromem. Na výročí to s dárky nepřeháníme, radši jdeme někam na výbornou baštu a kytky jsem jen tak, bez toho abych měla narozeniny, dostala asi 3x v životě. A přesto vím, že mě můj muž hluboce miluje. A ví to i naše okolí. Jde o ty nepatrné pohledy, gesta, slova. To je víc než kdejaký pugét růží a krabička od PANDORY: Věřte mi!

Vyjadřujte si lásku kdykoliv to jde. Nečekejte na datum v kalendáři.

Snažíme se najít řešení, za každé situace. Kompromis je třetí subjekt ve vztahu. Nač se snažit vše dělat podle jednoho nebo druhého. Vždy by byl někdo opomenut.  A tak hledáme řešení, které vyhovuje každému.

Nikdy neřešte něco důležitého před druhými. Všechny životní rozhodnutí se dělají za zavřenými dveřmi. Ven jde až finální verze, kterou odsouhlasili oba partneři.

Nehádejte se na veřejnosti. Neshazujete nejen svého partnera, ale především i sebe.

Možná si řeknete, že přece toto vše je automatické. Není. Podívejte se na svůj vztah a na vaše přátele. Určitě uvidíte mnoho chyb, které by se daly udělat jinak.

 

Takže co si z toho vzít? Užívejte si každý den se svou láskou. Neřešte hlouposti, řešte důležité věci. Vše ostatní se nějak vyvrbí. A prožijte život bok po boku. Až přijdou děti,hodně se toho změní. A vy se budete muset o svůj čas podělit.

Vím, že články čte i můj muž. Takže ti Honzo nechám jednoduchou zprávu: Miluji Tě a děkuji za těch skoro již 13 let.

 

Sany

 

Budu ráda za sdílení. Třeba to někomu pomůže vylepšit vlastní vztah.