Můj pohled na ...|Nezařazené

Rodičovství u prvního a druhého dítěte

Dnes to bude tak trochu o mě, ale řekla bych, že to není zase tak nic výjimečného a stává se to mnoha maminkám. A když tak koukám na manžela, tak i tatínkům. Porovnávám rodičovství nejen své, ale i lidí v mém blízkém okolí. Druhé dítě má v něčem smůlu a v něčem výhodu.

U Lili jsem šílela z každého pádu. Neustále jsem ji hlídala, aby nespadla, nebouchla se, někde neodřela. První odřené kolena měla až ve dvou a půl letech. Dnes už vím, že jsem byla až příliš starostlivá a opatrná. A dcerka tím občas trpí. Je to tedy už lepší než to bylo, Už se naučila padat s rukama před sebou, ale ještě stále občas brečí i když se jen někde trošku ťukne. Je to citlivá duše a tak trochu plačka. Má takovou emotivní povahu. A i maličkost ji rozruší. Přesto si myslím, že  spoustu věcí se dá ovlivnit výchovou.

U Kiliho už nejsem tak úzkostná.

Ne, že bych ho nehlídala a nechala dobrovolně padat z výšky. Ne, že by mi bylo jedno, že se bouchne a má modřinu. Ale prostě už to tolik neřeším. Za prvé není čas. Ono hlídat dvě malé děti venku na hřišti není žádná sranda. Já to podstupuji každý den. Jeden chce houpat, druhý šplhat do výšin.

Lili bude mít sice brzy tři roky, ale tím, že je drobnější než děti v jejím věku, nedosáhne všude tam, kam by si přála a já ji tak musím dost asistovat. Někdy je to fakt komické. Já malá, ona malá, hřiště stavěné pro obry a jistěte ze země dítě na průlezce, zatímco to druhé stojí u nohy a chytá balanc. No skvělá podívaná pro okolí.

Pro své děti udělám vše, pokud vím, že je to někam posune. Třeba jim nenabídnu ruku a nechám je to zkusit prvně samotné.

Kili má větší svobodu. Nechávám ho lozit kde chce. Zkoumat okolí. Jen přihlížím a trochu koriguji. Takže ve svém jednom roce, umí to, co neumí ani děti v jeho věku. Je mrštný a obratný. A nebojácný. To je fakt. Umí padat. To je opravdu důležitá věc. Ví, že když chce odněkud slézt, musí zadečkem napřed. Prostě můj laxnější přístup je jeho spasením.

Na Lili své prohřešky napravuji nyní. Kdy už jsem chytřejší. Jo, druhé dítě otevře oči i mámě, která si myslí, že vše co dělá, dělá správně. Ale vždy je co zlepšovat.

Takže už i ta moje prvorozená holčička získává pomalu odvahu a pouští se do věcí, co by předtím neudělala. Nedávno mě překvapila. Byli jsme v aquaparku a tam mají docela velký tobogán. A ona se nebála a několikrát ho s námi sjela. A líbilo se jí to.

Takže má rady pro všechny maminky zní: Nebojte se o ty prcky tolik. Ony to zvládnou sami. Když jim dáte prostor, budete překvapené co všechno dokážou.

Vnímáte rodičovství s dalším dítětem stejně? Změnilo vás po této stránce?

Sany

Franerova

2 Comments

  1. Přesně to je krásně popsáno, proč můj muž nechce dvě děti. Vadí mu, že bych se ke druhému chovala „takto jinak“. Na druhou stranu, vidím na sestře, jak moc je ovlivněna tím, že je nejmladší. Jak pozitivně tak negativně. Máma ji bere jako mnohem dospělejsi než je a nemá pořádně dětství …

    • Ono to asi ani jinak nejde. Jednoduše to nemůže být stejné jak u prvního, právě proto, že tu je stále ta starost o první dítě. Určitě to vše má svá negativa, ale i pozitiva. A jen kvůli tomu je škoda nemít dalšího potomka. Je totiž úžasné sledovat ty dva pohromadě. Tak třeba se manžel nechá ještě přemluvit 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *